Večer se vracím domů, mozek pracně přežvýkává poslední události dne. Ještě zapsat do "třídnic", každý klient má svou vlastní, to můžu udělat i ráno. Pro Karolínku vymyslet fígl, jak ji naučit rozlišovat měkké a tvrdé slabiky, prostě ten rozdíl neslyší. Napsat seminárku. Na čtvrtek přečíst padesát stránek z Baumana. Odevzdat anotace. Hlava rezignuje, ale písmen a slov, těch je v ní nadbytek. Tancují kolem dokola, sráží se a tříští na slabiky, na jednotlivé obloučky a čárky. A pak se náhodně potkávají. Spojují se v neznámé výrazy a podivná souvětí. Jdu dál. Nevidím, neslyším, jen jdu. V hlavě to víří. Po chvíli ruch ustává. Ze zamotaného chumlu se pozvolna odvíjí věty, odstavce, příběhy. Začnu v duchu psát, epizody, krátké slovní výměny, nesmysly, vyprávění. Překládám den do čitelné a poslouchatelné formy. Slova se mění na obrazy. Barevná plátna nakreslená černou tuší a modrým inkoustem. Hledám klíče. Na prahu to tiše zapraská. Svět příhod zůstal stát. A trochu se zakymácel.
Proklouzl škvírou pode dveřmi. Potlučený a obraný o mnohá patra se vkradl zpět. Změnil se na bílé listy papíru, někdy i na ty s linkami. Myji nádobí a skládám dál, slovo vedle slova. Rytmickým datlováním získává pevné obrysy. A pak ty kousky světa znaků klapnutím zámku pošlu ven. Jednou, podruhé, potřetí. Na přesně vytyčenou cestu s vyznačeným cílem. Po čase se vracejí zpět a nesou vzkaz. Dívám se na ně a je mi jich trochu líto. Stihly zachytit tak málo a daň, kterou zaplatily, byla snad až příliš veliká. Přesný tvar, striktní pořádek. Ten vzkaz zněl, že je mám nechat jít ještě dál. Nebyl důvod držet je. A tak tu jsou. Jiné místo jsem neznala. Zapadnout prachem mohou kdekoli.