Komentáře: Když táta chybí

Od: Ivo Kaipr

Ivo Kaipr — Wed, 31 Dec 2008 13:06:24 +0000

Popsala jste to zase zcela přesně, díky.
Pesimisticky lkát nad stavem světa a sebe v něm velký smysl nemá. Teď zrovna čtu Yaloma „Když Nietzsche plakal“ (díky, RV) – jeho odhalení a překonání totálního připoutání lidské mysli k „obecné naději“ je v tomhle ohledu velmi přínosné.

Mám z Vašich článků pocit, že se dokážete dívat na svět zároveň emocionálně a zároveň nemilosrdně zkoumavě. Stát myšlenkově na více místech najednou a uvědomovat si to – to je ta správná stabilita k růstu.

Z toho mám radost. I když je samozřejmě situace těch dětí těžká, nadlehčování individuálních osudů jen zlomkově úspěšné, nalezení reálné obecné „technologie“ daleko, pohyb ke zlepšení pomalý, nejistý, snadno zvratný.

Od: Petra Z.

Petra Z. — Wed, 31 Dec 2008 12:34:21 +0000

pro Kateřina M.
Tak pesimistické to snad nebude. Jen to zpravodajství se na neadrenalinové události příliš nezaměřuje.

Od: Kateřina M.

Kateřina M. — Wed, 31 Dec 2008 09:50:27 +0000

Taky děkuju
za vysvětlení a dodatečně opravuju hrubku: „mně … přijde děsivá“ – to mělo být (původně jsem chtěla napsat „mě děsí“ a nějak jsem to překombinovala).

Jinak mě zachvátila nějaká podivná novoroční skepse. Náckové, chybějící tátové, manipulátoři a tak. Ach jo.

Od: martina.mik

martina.mik — Wed, 31 Dec 2008 09:12:45 +0000

pro Petru
Tak to už zní optimističtěji:-). Díky za vysvětlení.

Od: Petra Z.

Petra Z. — Wed, 31 Dec 2008 09:03:09 +0000

dobrovolník
Tak ještě jeden dodatek. Děti rozlišují velmi dobře dvě skupiny lidí v klubu: pracovníky a dobrovolníky. Pracovník je ta jistota, co tam je pořád, a dobrovolníci „potulný strýčkové (a tetičky)“, co se tam střídají.

Od: Kateřina M.

Kateřina M. — Tue, 30 Dec 2008 23:52:09 +0000

Musím říct,
že mě ta jistota, že člověk jednou nepřijde, taky přijde děsivá. Když mi bylo osm, umřel mi táta – a nikdo mi naštěstí neřekl, že už nikdy nepřijde, takže jsem prostě čekala, až zase přijde, až jsem vyrostla. Nepochybuju, že onu jistotu „už nikdy“, bych snášela mnohem hůř.

Od: martina.mik

martina.mik — Tue, 30 Dec 2008 23:27:48 +0000

V tom případě
je asi dobrovolník pro děti přínos. Vlastně nemám s podobným „komunitním“ způsobem trávení volného času žádné zkušenosti. Ale stejně, není Vaše definice „dobrovolníka“ jako člověka, co jednou nepřijde, trochu děsivá? Možná jsem jen zbytečně přecitlivělá – to bude tím povánočním časem, asi…

Od: Petra Z.

Petra Z. — Tue, 30 Dec 2008 22:04:43 +0000

pro martinu.mik
Takhle obecně je to opravdu těžké rozhodnout. Já mám před očima konkrétní klienty a od toho se odvíjela i má argumentace, což je pro ostatní čtenáře nečitelné. A těm opravdu nějaký vzor chybí. Pohybují se ve světě „pouze ženském“ a když se najde ten „hrdina“ (ač tropící jednu neplehu za druhou), který může být nějakým vzorem, napodobují ho. A na druhou stranu klubem prošlo epizodicky několik málo dobrovolníků a děti je, i když někteří byli nemastní-neslaní, naprosto milovaly a stále na ně vzpomínají. Navíc tyhle děti znají obsah slova dobrovolník – člověk, co chodí občas a pak chodit přestane úplně.

Od: martina.mik

martina.mik — Tue, 30 Dec 2008 21:01:46 +0000

Taková
náhradní řešení – já nevím. Znám to zklamání, když pak nějaký tatínek – strejda – starší brácha jednoho dne zmizí… Těžko říct, co je lepší, jestli aspoň na chvíli sehnat dobrovolníka, nebo raději ne.

Od: Petra Z.

Petra Z. — Tue, 30 Dec 2008 17:14:15 +0000

pro RV
poctivě přečteno….

TTT8 – osm skupin, každá tvořená třemi náhradními táty (dobrovolníky) – to by se nám do klubu docela hodilo.