Zdá se mi, že podstata je v něčem ještě hlubším. Člověk si sám o svém životě vytváří příběh. A protože kolem nás je spousta vyprávěných příběhů, snažíme se trochu dodržet parametry toho, co se obvykle vypráví. Takže když se vyprávěly kdysi „hrdinské příběhy“, každý toužil být hrdinou, uspět v nějakém boji. Povídačky o tom, že jste se vyškrábal na nějakou horu, by staré Vikingy nenadchly:-)

Čili dobrodruh je ten, kdo chce mít ve svém životním příběhu jasné vrcholy. Správný příběh přece takový být musí, jinak by ho nikdo neposlouchal! Kdo bude poslouchat příběh: narodil se, chodil do školy, pracoval, oženil se, měl děti, dál pracoval, umřel? Přece tam musí být něco jedinečného, zajímavého, jiného než ostatní.

Jenže život není totožný s vyprávěním příběhu. Nemá jeho zjednodušenou logiku. Tu do něj vnášíme my.

Hlubší je jiné pojetí. Život jako dobrodružství rozvíjení vlastních možností. Ne něco zažít, ale něco nového vytvořit, ze sebe dát. To je těžší.

Nevidím vůbec žádný rozdíl mezi tím když někdo mluví o tom, co prožil, co si koupil, co mu kdo řekl nebo prostě o tom, jaký je. Člověk je to, co prožil, když říká, co se jemu stalo, mluví o sobě.

K diskurzu – tohle slovo obzvláště nemám ráda, jelikož skoro kažný má svou variantu jeho výkladu a já nikdy nevím, kterou variantu má druhý právě na mysli.