Studený vítr od moře se prohání mezi barevnými domy. Žlutá, modrá, červená, zelená a bílá. Nad zakrslými jehličnany se povalují zbytky pobřežní mlhy. Zakrývala oblohu dobré dva dny. Pak se stejným hadovitým pohybem, jakým náhle přišla, odplížila zpátky nad oceán. Z krajiny dýchá severské léto. Vřesy, lišejníky, borůvky, skály s trochou hliněného nánosu, na kterém se uchytila tráva, a sníh na kopcích na druhé straně fjordu. Odpoledne bude místní minipláž, viditelná pouze při odlivu, obložena dekami, lopatičkami na písek a brumlajícími čluny puberťáků. Voda při troše štěstí přesáhne dvanáct stupňů. Cachtajícím se dětem postupně zmodrají rty a dospělí budou opatrně smáčet palce u nohou. Od přístaviště občas zahouká loď vyrážející na rybolov, nebo taky tanker. V pozdním odpoledni se lidé vytratí. Světlo však zůstane.
Listí bříz tiše šustí. Na obzoru se v mlžném oparu rýsují hory. Mračna nad nimi vytvořila oblačné svatozáře. Mořská hladina se líně převaluje sem a tam. Mezi skalními jazyky se rýsují zbytky slaných jezírek vytvořených přílivem. Člověk tu krajinu hltá očima. Zdá se být krásná, krásnější než jakákoli jiná. Temně zelená, měkká na pohled, surová a milá zároveň. Ve slaném povětří čerstvá, ne upocená a znavená letními vedry. Jiná a kouzelná, ponořená do ticha pozdních hodin. Jeden by tu chtěl zůstat. Dívat se na ni a poslouchat okolní klid, cítit vůni vřesu a sedět na sluncem vyhřáté skále. Myšlenky na cestu zpět, alespoň v prvních týdnech, mozek pečlivě vytěsnil na samý okraj. Jsou tím posledním, čím se chci zabývat.
Pak vřesoviště zevšední. Chodím kolem borůvčí se stejnou nevšímavostí jako ostatní. Další vřes a další borůvčí. Vítr se svými studenými pařáty stále znovu a znovu dotýká promrzlých tváří. Okolní kopce, šedavě zelené, bez stromů a bez luk, pozornost nepřitahují. Staly se stejnou samozřejmostí jako kartáček na zuby. Nevnímám je, ani jejich tvary a barvy. Znám je snad zpaměti. Každý den předvádějí stejné kousky. Zachycují mračna na svých vrcholech. Nic víc. A najednou mi chybí „nudnost" Vysočiny i moravské placky. Lesy, jehličnaté i listnaté, ovocné stromy a maliníky. Řeky a potoky. Příkré stráně i pomalu se svažující pahorkatiny. Údolí s rozkvetlými loukami a tucty letních květin. Kopce nejrůznějších tvarů a zpěv ptáků.
Odkvétají poslední šeříky. Rybíz nejspíš opadá ještě zelený. Výhled se nemění. Schází tu večerní hry stínů i brzké rozednívání. Krajina bez tmy náhle postrádá překvapení. Okoukala se. Stejně jako ta domácí. Jenže ta se teď ve své samozřejmosti stala okouzlující. Než po návratu opět zevšední. Asi to bude tmou. Drobností, která náhle chybí …