Před nějakým tím týdnem jsem při návštěvě rodičů jen tak mezi řečí zmínila, co hodlám v nejbližších měsících dělat. „Ty už nevíš roupama co bys", zněla jedna reakce. „Vem si s sebou aspoň psa", dostalo se mi ponaučení z druhé strany. A korunu všemu nasadil kamarád rodičů, bývalý policista, slovy: „Teda, já bych tam nešel ani s kompletním vybavením". A pak už tohle téma zapadlo do propasti času.
Zvedám se z lavičky, odkud jsem měla docela dobrý výhled na ulici, a pokračuji ve své, už téměř pravidelné, obchůzce. Podívám se, co se děje na druhé straně kolejí, tady je dneska skoro mrtvo. Pokud nepočítám pár děcek se sáčkama brambor, které se občas někde mihly.
Za kolejemi to docela žije. Prťavců venku běhá hromada a dneska mi budou jejich malé rozumy stačit. S dospěláky si popovídám jindy. A tak se vydávám za hloučkem, ve kterém jsem zahlédla pár známých hlav.
„Jé, paní, vy jste zase přišla?" a velké hnědé oči na mně zvědavě visí.
„Vždyť jsem vám říkala, že zase přijdu, ne?" odpovím jim.
Ti, se kterými jsem se ještě nepotkala, se hned zajímají: „Co tady chce?"
A někdo jim odpoví: „To je ta paní, co tu byla včera". A pak už mě zkoumají skoro všechny oči. Gádžovka. A jen tak si sem přijde.
Pár holčiček odněkud dotáhlo torzo zelené pohovky a snaží se ho postavit na vybetonovaný plácek před rozpadajícími se garážemi. Ostatně, ten plácek už má nejlepší léta taky za sebou. Nabídnu se, že jim pomůžu. Skoro se zbytky bývalé pohovky nepohnou. Většina z nich chodí do první třídy, maximálně do druhé. Nebo do přípravky. „Paní, sedněte si k nám!" je mi odměnou za mou snahu.
Děcka se uvelebí a podrobují mě křížovému výslechu. Dopředu tuším, jaké otázky mi položí. A nemýlím se.
„Máte děti?" Řeknu jim, že ne.
„Máte manžela? A kde bydlíte? Kolik Vám je?" postupně se snažím odpovědět všem. Ale v tom vzájemném skákání do řeči to jde dost těžko.
„Paní, Vy jste hodná!"
Zase se objevuje klíčová otázka: „Máte děti?" Znovu říkám, že ne.
Holčička si mě změří od hlavy až k patě a potom s docela vážnou tváří pronese: „Ale to už jste docela dost stará". Myslí na děti.
A potom se odněkud vynoří skupinka kluků, většinou taky předškoláků nebo prvňáků. „Paní, podívejte se!" cpou mi před obličej značně nevkusné fotky více neoblečených než oblečených mladých dam.
„Hm", odbývám je. „Až budete větší, třeba si vyberete trochu lepší obrázky, tyhle zrovna moc povedené nejsou," dodám ještě, aby neměli pocit, že přišli zkrátka.
„Jé, Vy máte bílej vlas!" To je pozdvižení na dvorku.
„Ukaž, kde?" zajímá se další a s velkým zaujetím se mi jich hned několik rochní v tom, co ještě před chvílí bylo culíkem. Těma úplně špinavejma rukama.
Kluci mi před očima máchají dalším listem z kalendáře a ukazují na místa, kterých bych si podle nich měla obzvláště všimnout.
„Koukejte, ta má p***," sděluje mi s naprostým zaujetím jeden. A evidentně čeká na odpověď.
„Jo, je to dospělá ženská," nenapadá mě, jak jinak bych měla zareagovat.
„Ale víte, že cigáni nemaj rádi gádži?" ptá se jedna z těch ubrebentěnějších holek.
„Ne všichni gádžové nemaj rádi cigány a ne všichni cigáni nemaj rádi gádži" snažím se s ní polemizovat. Ovšem bez úspěchu, pořád si mele dokola tu svoji.
A pak trochu změní notu: „A Vy jste sem jen tak přišla a sedla si na náš gauč!" už se začíná durdit. Myslím, že nemá cenu děti více namáhat svou přítomností.
„No, tak já už asi půjdu, mám ještě nějakou práci. A děkuju, že jste mi pověděli tolik zajímavých věcí," podávám těm nejbližším ruku, že teda jako odcházím.
„Vy si sem klidně přídete a sednete si na NÁŠ gauč a my nemáme gádži rádi!" skoro křičí. Nejvyšší čas se otočit a zmizet. „A já sem to viděla, co píšete za knížku, já jsem si to četla na libimseti. Píšete tam samý hnusný věci o cigánech. Moje máma Vás za to zbije!"
Vůbec nechápu, kde k tomu přišla. Ani se to moc pochopit nesnažím. Sbírám tužku a blok, ještě na ně zamávám a vyrážím svou cestou. Oni ať si jdou taky svojí. Dneska bylo vzájemné interakce do aleluja. A pak ještě zaslechnu: „Zbijme ju". A moje hlava se připlete do dráhy letícímu kameni. Nic moc, to vám řeknu. Pak už začínají kameny doslova pršet. Děcka chytnul rapl. Smečka se dala do kupy a vyhlídla si kořist v početním oslabení. Je jich jako blech. Zdrhat nebo na ně začít řvát znamená přilívat olej do ohně. Toho ostatně chtějí dosáhnout, abych se naštvala. A tak dál svým tempem směřuji k silnice vedoucí zpátky do města a létajících objektů si „skoro" nevšímám. Další šlupka, tentokrát do lokte, a že byla dobře mířená. Mají mušku, to se jim musí nechat. U silnice je konečně metání kamením a kusy dřeva přestává bavit. Ještě, že tak. Moje tělo povídá, že by bylo raději, když by z oblohy padal déšť, takhle má práci se zabarvováním modřin do modra. Za deště je to bez práce.
Ve vlaku cestou zpátky si sundávám bundu a z kapuci ještě vypadne jeden kámen. Suvenýr, ten si nechám. A příští týden se na vás zase přijdu podívat, robátka moje, však si na sebe časem zvykneme. Ostatně, jiná možnost tu ani není, prostě se musíme naučit spolu vycházet, aspoň do prosince.
Přisednou si ke mně dvě postarší dámy. Jedna z nich sděluje té druhé: „No s těma Romama je to teď strašný. Představte si, co jsem včera slyšela". A ta druhá přizvukuje: „Jo, to máte pravdu, já to taky slyšela". Ještě, že se mi klíží oči, dneska na hlasité vlakové debaty svých spolucestujících náladu nemám. „A vy se těch cigánů, slečno, nebojíte?" ještě mi hlavou proběhne věta, kterou mi sdělil kdosi místní, když mě viděl, jak si to mířím do jedné ze zdejších proslavených ulic. A pak už nevím nic o světě kolem, jen průvodčí mě budí kvůli takové blbosti jako je jízdenka.