„Ci na učko!*“ vítá mě drobná holčička. Ještě jsem za sebou ani nezavřela dveře. Tu radost jí nelze vzít. Jenom přikývnu. Hrne se ze dveří. „Mamo?! Du na učko!“ haleká do schodiště. Máma cosi volá zpět. Chytne se mě za ruku a jdeme. Na doučko.
Cosi se mi snaží povědět. Nerozumím jí. Opakuje tu větu pořád dokola. Pokouší se pečlivě vyslovovat. Nerozumím, jako mnohokrát. Je smutná. Tak moc se snaží a já stejně nevím, co mi vypráví. Raději změním téma. „Chceš odemknout?“ ptám se. Sápe se po klíčích a hledá ten správný klíč od dveří mé pracovny. Tohle ji baví. Zamykat a odemykat. „Kam?“ pokládá obvyklou otázku. „Doprava, to je tam,“ ukazuji palcem, na kterou stranu otočit klíčem. Klíče položí na svoji polovinu stolu. Pro jistotu. Aby byly v dosahu malé ruky. Co kdyby. Co kdyby ještě bylo potřeba zamknout nebo odemknout. Vyleze na židli a vyšvihne jednu otočku. Na mě zbyla židle druhá, ta netočicí.
„Co bys chtěla dělat dneska? Psát, nebo vybarvovat, nebo si něco přečteme? Nebo …“ další možnost už nestihnu vyslovit. „Kutka Babolu,“ hlásí okamžitě. Vytahuji ze stohu různých cvičení ten správný sešit. Sednu si vedle ní. „Ja neci to!“ ukazuje na stránku. Nelíbí se jí, kde jsem sešit otevřela. Vysvětlování, jako obvykle. O příbězích, o tom, jak se čtou. „Podívej, tady máme záložku. Pamatuješ si, proč jsme si ji tam daly? … Abychom věděly, kde máme pokračovat ve čtení. Jinak bychom třeba na nějakou stránku zapomněly a to by byla přeci škoda.“ Nevnímá. Dívá se zamyšleně na ilustrace. Začne ukazovat na malé obrázky. „Baónek“ bodne prstem na malý obrázek. „Taty baónek“ zapíchne prstík do míče schovaného na velkém obrázku. Pokračuje: „Čepica. Kytka. Uníčko.“ Zarazí se. „Motýl“ napovídám. Chválím, jak si to krásně pamatuje. Má dobrou náladu. Předčítám pár řádků textu na další stránce. A vysvětluji úkol. Soustředí se, celou dobu. „Na kterém záhoně má děda modré kytičky? Poznáš, jaká barva je modrá?“ natahuji se pro pastelku. Pro modrou pastelku. Aby viděla, co má hledat.
Učíme se spolu už celý rok. Základní věci – barvy, zvířata. To je strom, to je kytka, hrnec, vařečka. Tričko, jablko, mléko. Pořád dokola. Do té malé hlavičky se to nechce vejít. Nepomáhá kreslení, prohlížení obrázkových knížek, společné předvádění jednotlivých zvířat ani říkanky. Chvílemi z toho na mě padá smutek. Musím jí vysvětlit věci, které nezná. Naučit rozpoznat psa a kočku a odlišit je od slepice. Přiřadit „mňau“ a „bů“ ke správným pojmům. Za rok by měla jít do školy. O odkladu jsem si téměř jistá. Skoro nemluví. A ještě hůř vyslovuje. Chvílemi přemýšlím, jestli není barvoslepá. Často nedokáže najít na obrázku ani tu barvu, kterou jí ukazuji. A mnohdy nevím, kudy s ní dál. Její schopnost soustředit se se pohybuje těsně nad bodem nula. Patří mezi diazepamové děti, myslím. Mezi ty, které druhý a třetí rok života z velké části prospali. Teď jí ten prospaný čas chybí. Hloupá není, tím si jsem jistá. To, že je pozadu, si už uvědomuje. A vyhýbá se situacím, kde ostatním dětem nestačí. Vím, že se tahle zpoždění dohánějí obtížně. Že se potřebuje spousta času. Někdy je ta cesta ale moc dlouhá. Pro děti i pro mě.
„Modlá kytka“ vyruší mě z úvah její hlásek. Kouknu, co mi ukazuje. Modrá, skutečně modrá kytka. Nemůžu tomu na první pohled ani uvěřit. A pak najednou z rukávu sype všechny ostatní základní barvy: červenou, žlutou, zelenou, hnědou, černou. Ani jednou se nesplete. Ukazuje dál. „Kutek butu nepapá,“ začne vykládat. Celá věta. „Ízátko taty ne“ pokračuje. Druhá celá věta. Jenom na ni zírám. Začne listovat. Teprve teď mi dojde, že téhle příležitosti bych se měla chytit. Najde, po čem pátrala: „Kutek Babola papá to, buty neí.“ Posunuje sešit směrem ke mně, abych viděla, co má na mysl. „Krtek Barbora jí žížaly, že? Buchty nemá rád, ani koláče. Správně si to pamatuješ.“
Projdeme spolu všechny stránky, které jsme doposud četly. Vykládá a vykládá. Co krtek Barbora zrovna dělá. Řeší úkoly na každé stránce. Přesně ví, jaké bylo zadání. Pět, deset minut. Pořád dává pozor. Mluví. Říká celé věty s podnětem i s přísudkem. Soustředí se. Je to jako zázrak. Velký zázrak. Ze dne na den se v její hlavičce všechno usadilo a propojilo. Po roce práce. Vývojový kotrmelec. Udrží pozornost nezvykle dlouho. Její patlání si doslova užívám. Mám zase chuť v té drobné, často nekonečné, lopotě pokračovat. A doufám, že zdárně dorazíme do té první třídy. A nejen do ní.
„Co jste dělaly s Janou?“ zeptalo se další dítě. „Kutka Babolu“ odpověděla jsem. „Co to jéé?“ Smích.