Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Lidská těla bez člověka

Nad postelemi se vznáší ticho. Nohy se klátí pár centimetrů nad zemí a oči chvílemi pohlédnou ke dveřím. Jen na pár okamžiků. Zaposlouchávají se do hlasů přicházejících z okolního světa. Už? Ne, ještě ne, ještě je třeba čekat. Snad pár hodin, několik dní či týdnů. Nikdo neví. Nikdo netuší.

Čekají, vzorně vyřádkované na postelích, na jakýkoli pokyn, co zkrátí nervózní chvíli. Jsou jako stěny, neproniknutelně bílé, oblečeny do neforemných bledých nočních košil.  Splývají s povlečením i nočními stolky. Jako hadrové panenky s pevným drátkem všitým na místo páteře. Sklánějí hlavy a pozorně prohlížejí vybledlý vzor linolea. Pokorně a bez hlesu, jedna vedle druhé, v malé místnosti s oknem zdobeným reznoucí mříží.

Pak odkládají své svršky, naklánějí se jako stromy ve větru, tanečnice. Otáčejí se za světlem a ohýbají záda, podobny klasům obilí ve větru, obtěžkány smutnými myšlenkami. Nemluví, jen poskakují podle taktovky neznámého dirigenta. Na konci svého partu usedají zpět do bílého povlečení. Se sněhovými tvářemi a prochladlýma rukama, jedna jako druhá. Čekají. Sledují kroky těch druhých a napínají uši, co kdyby něco uslyšely. Co kdyby jednou rozuměly. Představení končí. Jejich role se nezměnila. Zůstávají věcmi, zajímavým vybavením hodným krátkého pohledu údržbáře. Na nic víc už nárok nemají, není tu místo pro člověka. Klapnou dveře a ony ožívají. Smějí se a brebentí. Dokud mezi ně nevtrhne studený pohled a list potištěného papíru. Staly se věcmi, kdysi dávno, snad předevčírem.

Nejprve je natřeli na bílo, obličej i tělo změnili k nepoznání. A šaty schovali do pevně uzamčené skříně. Dostaly noční košile, všechny stejné, aby se neodlišovaly. Tvář i oblečení zmizely v nedohlednu. A s nimi identita. Vtiskli jim požadovaný tvar postavy pacienta. Uprostřed naplánovaných úkonů a stanovených postupů nezbývá místo pro zbytečná slova. Ani pro ta potřebná. Cokoli odlišujícího musí zmizet, ze stolků i tichých přání. Snaží se udržet kousky svého světa, ale jsou jen těla. Těla určená k péči, popisu a ke zkoumání.

Reklama

„Připravte se na vizitu!" ozve se sestřička ode dveří. Svlékají se, aby lékaři nemuseli čekat, aby se nemuseli zdržovat pohledem na pacienta. Nahé setrvají na postelích, než na ně dojde řada. Štrúdl lékařů a sester se přelévá od lůžka k lůžku. Mumlají prapodivná slova. Znají snad jen slovesa ve třetí osobě: „Namažte to…!" Vyzvou je, aby se postavily. A pak si je otáčejí za světlem podle své libovůle, oči zabodnuté na kousky nemocné kůže, občas i té zdravé. „Zajímavé," ukazuje lékař na jedno místo, „pěkný příklad pro mediky." Ostatní se sklánějí, aby lépe viděli. Stojí tam jako kousky do muzea, exponáty obklopené zvědavými návštěvníky. Na důstojnost se dbá jen trochu. Debatují o nich uprostřed pokoje, do detailů, i těch nepříjemných, před ostatními pacienty. Zdá se, že je nevnímají, jsou jen věcmi k zhodnocení.

Svolají je do místnosti obložené bílými kachličkami téměř všechny najednou. Z pokojů se vynořují postavy. Bílé, v bledých nočních košilích. Jen výška je odlišuje. Část si jich sedá na židle a jiné postávají s krabičkami mastí v ruce. A zase se soukají ven z nočních košil. Sestry jen mění rukavice a mažou jim záda, ruce, nohy. Pro stud místo nezbývá, ani pro člověka. Jsou jen těla nastoupená k ošetření. Pocity se zahodily do nejtemnějšího rohu. A panuje tu nedůvěra k dojmům pacienta. Oživlé věci k namaštění. Jen aby to odsýpalo podle návodu napsaného lékařským škrabopisem.

Potom je pošlou do pokoje, mezi čtyři bílé stěny. Občas vtrhnou dovnitř bez zaklepání. Uloupnou z těla, co potřebují, bez vysvětlení a komentáře. Nastává klid, až do večera. Jsou jen schránky bez obsahu, pohyblivá vybavení pokoje. Lidská těla bez člověka.