Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Příště

  „Tak příště!" řekneme si na konci jednoho z našich setkání. A rozejdeme se, každý jinam, jako už mnohokrát předtím. Z dálky si ještě zamáváme. Co se stalo dneska, se zapomene. Do příštího setkání. Mysl okupují desítky jiných myšlenek a starostí než dnešní společné odpoledne. Co budu dělat za hodinu, co musím stihnout zítra, kam se vypravím pozítří. Někde v tom úprku v čase je zaznamenáno, že se opět sejdeme. Vepsáno propiskou do diáře. A kolem toho data a přesného času se kupí věty, které jsem Ti dneska nestihla říct. Odháním je rukou se slovy „příště". Několikrát po sobě. Po chvíli přijmou to „příště" za své a přestanou otravovat. Ztrácejí se.

Podle rytmu diáře čekám na správném místě ve správný čas. A marně volám všechny ty věty zpět. O světě kolem a lidech v něm. Byly banální. A krásné. Objeví se, až když jsem na cestě domů. Chci se rozeběhnout za Tebou a honem Ti je povědět. Aby se zase neschovaly. Ale vím, že už máš hlavu plnou jiných starostí a že by tam pro ně nebylo místo. Nebo by mi odpověděla jen pokyvující hlava. Uši by neslyšely. Možná by mě uvítal rozmrzelý obličej. „Takové hlouposti přeci mohly počkat do příště!" slyším Tvůj hlas. A tak všechna drobná vyprávění opět vypakuji do světa zapomnění. A věřím svému diáři a jeho rytmu udávajícímu plynutí času. K dalšímu zápisku upínám svoje oči a v duchu si znovu a znovu opakuji, co Ti povím. Abych do nejbližšího data o žádný z příběhů nepřišla.

Týdny a měsíce ubíhají a my se potkáváme stále znovu a znovu. Občas na sebe nemáme skoro žádný čas. „Nezlob se, za chvilku budu muset jít, dneska ještě potřebuji zařídit to či ono," stává se pravidelným průvodcem pracně vyšetřených minut. „Dopovíme si to pak!" a na další setkání zbývá stále více věcí. Za chvíli nevyřčené převažuje slova, které vůbec někdy mezi námi zazněla. Stále častěji mám nutkání se otočit, utíkat zpět a dokončit alespoň poslední příběh, který  jsem Ti chtěla sdělit. A taky si doposlechnout ten, co mi byl před několika minutami vyprávěn. Nakonec se přesvědčím, že příště budu mít dost času se s Tebou o všechno podělit. „Příště" se stává černou můrou, železným pravidlem i falešnou jistotou, že se zase uvidíme. V ono „příště" musím doufat, jinak by se tíha tichých slov stala neunesitelnou. Každé „příště" nenávidím. Přesto se k němu vždy znovu upínám.

Zase se ve spěchu rozloučíme a každý pádíme svým směrem. S vidinou nekonečného nabitého času před sebou. Však se ještě uvidíme. Příště jistě bude víc prostoru si důkladně popovídat. Pak jsem od Tebe dostala dopis se skrytým pozváním a zanesla datum do diáře.

Reklama

Nepřišla jsem sama. Dorazili také ostatní. Dala jsem Ti květinu. A čekala, až se dovnitř nahrnou i ti poslední. Úplně nakonec se objevila stařičká paní. Beze slov k Tobě došla a pokřižovala Tě. Pak svoje oči upřela do dálky a vrátila se mezi hosty. Stála tam, drobná a shrbená, a vypadala unaveně. Po tvářích se mi koulely slzy. Věnovala Ti to nejcennější, co v tu chvíli sama měla. Svoji víru. Přinesli Ti spousty květin. Žlutých a oranžových. A nad hlavu Ti dali korunu z bílých lilií. Jako pro královnu, nebo pro prince. Dlouho mlčeli a jen tiše postávali kolem. Po chvíli jeden z přítomných začal vyprávět. O světě, o lidech a o Tobě. Mluvil však divně. Volil velká slova naditá moudrostmi, občas se zastavil a zadíval do papírů. Jeho myšlenky visely ztěžka ve vzduchu. Někdo otevřel dveře a přesto se nedalo dýchat. A květiny omamně voněly.

Pak Ti všechno vzali. Rychle a bez rozmýšlení. Posuvná dvířka schovaná v dřevěném obkladu se otevřela a poslali Tě do černých bezedných úst. Do prázdnoty. Vzali Ti i světlo. Zhasili elektrické svíce a ani jejich plamen Ti nenechali svítit na cestu. Ta tma mě děsila. Dřevěná dvířka klapla. Za nimi si už brousila zuby samota. Ještě honem jsem Ti chtěla doříct alespoň těch několik posledních vět. Měla jsem jich v hlavě spousty a nedokázala z nich v takovém spěchu vybírat. Stála jsem tam a pracně se jimi přehrabovala. Významně otáčeli zápěstími a dívali se na hodinky. Zapomněla jsem. Všechno má svůj přesný čas. A diáře připomínaly, že plány na dnešní den se nedají zastavit. Oči jim zakrývaly temné mraky a zlověstně v nich blýskalo „příště". Jenže já věděla, že už žádné příště nebude. U zadního vchodu se pomalu shromažďovali úplně cizí lidé.