„Abys nám toho neukázala moc," komentuje její činnost jeden z přítomných. Právě se vysoukala z dlouhých rukávů a výstřih má teď na úrovni podpaží.
„Jdi do prdele!" odpoví mu a strčí si cigaretu do pusy. Na ramenech se jí lesknou průhledná ramínka a pracně schovává okraje podprsenky pod polostažené tričko. Proti slunci mhouří oči zatěžkané nánosem mastných zelených stínů.
„Zhebni…," dostane se jí odpovědi.
„Ježiš, kde je zas ten opalovák?" rozhlíží se po ostatních. A pak mi opět věnuje trochu pozornosti.
„Všichni pořád nadávaj, jaký je to tady děsný. Ale technický služby sem nepřijedou. Kdyby tady někdy uklidili, byl by tady pořádek. Ale ty se ani nenamáhaj vyvézt popelnice." No jo, popelnice, to slyším pořád dokola. Line se z nich pěkněj smrad. Pokuřuje a smaží se na slunci dál. Osmačka, nanejvýš.
„Ty jo, mě se motá hlava," ozve se někdo z postávajících. „Dej sem eště jednu!" kluk se natahuje po skoro prázdné krabičce viceroyek. Ostatní sedí pod stromem na podestýlce špačků. Z horních oken blízkého domu visí prádlo. Ta spodní už zadělali kovovými okenicemi se zámkem.
„Vy fakt nekouříte?" ptají se už poněkolikáté. Přijde jim to skoro komické. Od páťáků po osmáky, odhadem.
„Furt tady někdo votravuje a něco chce, furt se nás na něco ptaj," nezbývá, než přitakat. Prsty si porovnává natupírované vlasy.
„Ať už nám daj pokoj!" udělá víc jak roztrpčené gesto. Brání se, co může. Všemu neviditelnému. Kolem projíždějí náklaďáky. A zase si porovnává tričko. Zabíjí tu čas se svojí partičkou. Cigaretami a občas trávou. Jinak nemá, čím by jej naplnila. Nikde ji nechtějí. Začínám jim rozumět. Už mi taky v místním hypermarketu kontrolují batoh. Občas tudy projdu s těmi nesprávnými. A stigma se přenáší. Víc jak snadno. Chvíli je to sranda. „Tak se podívejte," rozepínám batoh a ukazuji jeho obsah prodavačce. Postupem času mi už u pokladen lezou na nervy. Ani žvýkačky si člověk nekoupí bez dohledu některého z poskoků ochranky. A prodavači voňavek i levných tarifů už mě taky neodchytávají. Pro ně patřím na druhý břeh.
Chovají se více méně slušně, jen se blbě narodili. A tak se tu snaží obhájit svoji existenci. Trávím s nimi hodiny. Na prašném dvorku, na trávě u silnice, tlacháním o ničem a taky o vážných věcech. Jsou tu skoro jako v kleci. Kolem jen železnice, výpadovky a průmyslová zóna. Odříznuti od okolního světa smradem výfukových plynů a nekonečnými kolonami aut.
„Proč taky někdo nepíše o bílejch tak, jako o nás?" pokládá otázku do větru. Připaluje si další. Ani nečeká, že bych jí odpověděla. Není jak. Má pravdu. Proč? Otázku formulovala přesně. Rétoriku místních novin znám. Nepřátelská, to je decentní označení. Naději už skoro ztratila. Situace se nezmění, tak to ona vidí. A tak alespoň svoji bezmoc vykřikuje v halasných větách.
„Stejně nás zas vystěhujou všechny někam pohromadě, jenom dál za město, abychom nebyli vidět!" má skoro pravdu. V celém městě je nikdo nechce. A tady jim prodali střechu nad hlavou. Vzpomenu si na větu, co slýchám od okolního světa. „Vy tam mezi ně chodíte?" ptají se. A hned si odpovědí samy: „Já bych tam nešla ani s doprovodem." Jejich věc. Mají mě za exota. Někdo toho šaška dělat musí.
„Ať taky někdo píše o bílejch!" znovu si vydobývá svoje místo na světě. Nese si s sebou značku vypálenou pod kůží. A cítí ji žhnout při každém setkání s lidmi z druhé strany ulice. A ta značka ji nutí útočit. Na cokoli, co by jen trochu mohlo ohrozit křehce postavený svět. Po natažené ruce sekne drápkem. Jako kočka. A až pak jí strach dovolí se podívat, co ta ruka chtěla. Tohle ji naučili. Jen tak se může alespoň trochu ochránit.
„To chci vidět, co nakonec napíšete," zní to trochu ironicky. A tak jí nabídnu možnost společné korektury.
„Maruška," přijde až ke mně a podá mi ruku.
„Petra," natáhnu tu svoji směrem k ní. A pak se otáčí a odchází. Audience skončila.