Proč se nás osud dětí popsaných v tom textu dotýká, proč si uvědomujeme, že i oni jsou/byly lidmi?

Je nakonec přeci jen něco, co lidi bez rozdílu toho z jakého jsou národa, strany či „církve“ přeci jen spojuje?

Co je to „něco“ ?

I v roce 2005 jsem přestal v Čechách létat proto, že jsem tomu (co se dělo „kolem“) nerozuměl. Na Zealandu to fungovalo jinak a lidé se tam (alespoň tam kde sem byl) k sobě chovali lépe. Minimálně si vážili sebe a měli k sobě úctu. Měli radost, že mají kolem sebe ty, s nimiž jim je dobře a vůbec to tam nějak llépe žilo.

Znovu vás prosím, nedělejte z problému svého, problém můj. Já přece ani netvrdím, že kdo chtěl na VŠ za soc. učit, „musel udávat“. A i v té tzv. straně bylo co vím pouze 10% lidí. (Navíc i oni byli v první řadě lidé.) Jak už zde někdo psal: nejsou „ti praví lidé“. Žijeme co žijeme a každý den se musíme rozhodovat pro konkrétno našeho života. Ani Vy však nemůžte popřít, že si lásku a příjemné přejete (alespoň pro sebe), že i vy po tom, co výše bylo nazváno „ráj vpředu“ v podstatě také toužíte.

C): ale ale, znovu mám radši mengeleho než vás, protože on byl creatura, ale vy jste slaboch, dobře víte, že jsem zde nikoho nenapadal, že zde popírá holocaust, jinak bych ani nemohl psát o požíračích mršin.
jakou roli byste si vybral v au-birkenau, šel byste dobrovolně s ostatnímy do plynu, nebo byste na jeden den oblékl uniformu SS a někam se zašil, protože v duchu: stejně moje obět nic nezmění. Je to morální kýč přijít do au-birkenau a tam se dojímat nad obětmi…štěstí dnes nemáme proto, že neskončíme jako oběti holocaustu, ale stěstí je že si nemusíme vybírat mezi uniformou SS a plynovou komorou, všechno ostatní jsou věci ve večerních zprávách…

Nebuďte troškař (stran pochybností) – jaký je konečný stav, k němuž směřuje vaše mysl?

ani vy neznáte nebo nechcete znát odpověd nikoli na to jak se to mohlo stát, ale na jak se to stalo???

b) spíše než cit, vadí vám svědomí?

c) že se to stalo, nikdo zde nepopírá. Otázkou jen je, zda to, co se stát mohlo (a se stalo), lidem i prospělo.

Nebuďte troškař (stran pochybností) – jaký je konečný stav, k němuž směřuje vaše mysl?

Mně osobně více než popírači holocaustu vadí ti kteří se k holocaustu upnou a zamrznou citově…napadá mě k čemu by se bez holocaustu ti to lidé požírači mršin (nebot co jiného než požíráním mršin, je scanovat tamní memorábilie, chodit po těch pozemcích a myslet si, že dýcháte stejný vzduch jako ti vězni) upínali, jakoby hrůzy první světové nebyli taky děsivé, ale ta je jaksi mimo, zde se falešnýma slzama šetří. Evropa po první světové byla poznamenána tragediemi pozůstalých a ti co válku přežili byli většinou psychicky narušení, protože přežít takový verdun nebyla o nic větší sranda než treblinka…jenomže to není IN holocaust je TOP, kdo nevěří na holocaust je zločinec… je tu všechno černé a bílé, nemůžete se nakazit pochybnostmi, pokud si nezačnete klást některé otázky… nikoli ty: jak se to mohlo stát, ale ty které pátrají jak se to stalo, to je veliký rozdíl, nikoli mohlo ale je se to stalo…

Zkušenost např. buddhistů (ale ono to je i v textech Bible – křesťanství) ukazuje, že předponou „sou“ nemusíte myslet jen „Člověka“ (jako druh), že sou-částí jsme/jste celého stvoření, celé přírody, fyziky, „tvorstva“.

Od ráje „vzadu“ směřujete k ráji „vpředu“. A zjišťujete (v tom nejste sám), že „nejste sám“. Předmět diskuse se tedy posouvá do polohy definovat, zjistit, POZNAT, co je pro nás osobně (i člověka jako druh) to skutečně užitečné, výhodné, správné.

„Učebnic“ a možných „kreativit“ je velká řada. Nakonec však jen vaše osobní (resp. lidská) zkušenost – vám umožňuje pochopit, která z nich je ta pravá.

[http://hajny.webpark.cz/old/cz/poke.html#MEZO]

Čte se to blbě, ale třeba pochopíte, co jsem tím myslel.

Neopakovat stále totéž smysl má – viz např. nehoda v Černobylu. Není pravda, že zlo plyne z podstaty lidí – viz pomoc lidem po záplavách na Moravě, zemětřeseních, přílivové vlně atd.

Poznání (paměť) opravdu samo nestačí. Jde o osobní zúčastněnost, o osobní vztah…

Cesta dopředu je pak:
a)pořád stejně – tj. zapomínat na to, kdo jsme, připomínat si to jen pomocí největších tragédií, ale nevyvodit z toho důsledky, tj. směřovat ke stálému opakování téhož

b)pochopit, že sami sebe vytváříme k vnitřnímu obrazu lidskosti jako „soucitu+rozumu“ a bojujeme tak proti své přírodní přirozenosti. Jestli je postupná změna člověka k lidskosti globálně možná – to nikdo neví. Měníme se pamětí (vědět proč se měnit) +kreativitou (jak).

Samotná paměť nestačí.

Směr myšlení Ivo Kaipra vnímám jako podvědomé volání člověka po „biblickém ráji“ – po neporušeném a dokonalém světě – před tím, který poznáváme my. Otázkou však je, zda stejný ráj (který je v podvědomí I.K. při pohledu zpět) není možné tušit i na druhém „konci“, při pohledu vřed.

Tj., že pravda (jako taková) není zdrojem pesimismu, ale naopak RADOSTI.