Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Život dobrodruha

Dobrodruh je zvláštní tvor, stejně jako jeho vidění světa.  Tváří se jedinečně, ale možná tak jedinečným není.

   

Každý den potkávám dobrodruhy, dobrodruhy slova, dobrodruhy světa, dobrodruhy vědy i dobrodruhy každodenního života. Každý z nich je jiný a přeci se jeden druhému podobají jako vejce vejci. Každý z nich prožívá svá dobrodružství jedinečným způsobem, svá dobrodružství vnímá jako neopakovatelná a nepopsatelná běžnými slovy, na svá dobrodružství je pyšný, prožitá dobrodružství rád vypráví. Každé dobrodružství předkládá vždy v novém hávu, v nových barvách a naplněné novými vůněmi. Ale všechna ta neopakovatelná dobrodružství jsou si ve svých základních vlastnostech podobná, jen blyštivý obal se mění. Stejně jako jejich nositelé by mohli občas vystupovat jako sourozenci, někteří i jako dvojčata. Sice  na první pohled matou odlišnými zevnějšky, na druhý však stejné charaktery a obdobný podhled na svět neutají.

Dobrodruh potřebuje ke svému životu dobrodružství, jakékoli dobrodružství, cokoli, co se jako dobrodružství nechá vnímat. Cokoli, co překračuje rámec běžných, a pro dobrodruha často nudných a ubíjejících, věcí. Co vyčnívá z kontinuity života a překračuje jeho pevné rámce. Bez zažívaných dobrodružství by ani nemohl být dobrodruhem.

Minulá i přítomná dobrodružství vidí dobrodruh jako příhody vytržené z toku času, nezapadající do souvislého běhu událostí. Dobrodružství má daleko ke každodenního pachtění, vybočuje ze všeho běžného a k běžnému se nedá, ani zpětně, připoutat. Dobrodruh ho vnímá jako nezařaditelné do souřadnic všedních událostí. Dobrodružství definuje právě jeho cizost vůči všednímu, každodennímu, běžnému, jeho nepolapitelnost jinak fungujícími interpretačními schématy.

Reklama

 

 „Forma dobrodružství spočívá tudíž v nejobecnějším smyslu v tom, že vypadává ze souvislosti života" (Simmel 2006: 44).

 

Dobrodruh své zážitky často a rád vypráví. Líčí veškeré zápletky, posuny v ději a neuvěřitelnosti se zápalem v hlase i v očích. Svým vyprávěním žije. Události se pro něj v monet vyprávění stávají opět dostupnými, skoro hmatatelnými. Vybavuje si prožitý strach a radost, cítí na sobě opět vyčerpání, či si užívá zaslouženého odpočinku. Zároveň se ve vyprávění obrysy dobrodružství rozmazávají, pozbývají na konkrétnosti. Dobrodruh mluví o   daných věcech tak často, že postupně zapomíná, co se vlastně stalo doopravdy a co je jen jeho přikrášlením. I ona přikrášlení nabývají podobu prožité skutečnosti, dobrodruh si nevymýšlí, on ve svém příběhu žije. A tak ryby rok co rok rostou, houby mají větší kloboučky a  zdivočelá stáda krav jsou čím dál více nebezpečná. Dobrodružství  se pro vyprávějícího začíná podobat živému snu. Vnímá ho jako aktuální a zároveň jako vzdálené, čeká, že se možná najednou probudí a kolem se nic neobvyklého dít nebude. Nedaří se mu děj zařadit na osy času a  místo, kde se dobrodružství událo, se zdá být snovou krajinou. Na prožitek se dívá „z venku", z pozice pozorovatele, který sedí někde v bezpečí a sleduje jiné pomocí průmyslové kamery.

 

Čím „dobrodružnější" nějaké dobrodružství je, čím ryzeji tedy naplňuje svůj pojem, tím „podobnějším snu" se stává  v naší vzpomínce. A často se natolik vzdaluje centrálnímu bodu našeho Já a celkovému životnímu procesu udržovanému jím pohromadě, že na dobrodružství snadno myslíme tak, jako by je byl prožil někdo jiný" (Simmel 2006: 45). 

 

K vyprávění dobrodruh potřebuje i posluchače, kterým by mohl vyprávět. A nemohou to být posluchači ledajací. Musí to být posluchači, kteří vědí, co se oceňuje a jak se oceňuje. Jsou to posluchači nadaní schopností rozpoznat důležitost vypravěčova sdělení, schopní sdělení „správně" interpretovat a také na něj vhodným způsobem reagovat. Musí být publikem odměňujícím prožitky, cenícím si emočních a případně estetických prožitků. Bez takového publika by se dobrodruh dobrodruhem nikdy nestal. Byl by jen tulákem, vandrákem, pobudou.

Dobrodruh je tak na svém publiku závislým. Jen publikum rozhodne čím bude, zda uznávanou osobností či jen fantazírujícím bláznem. Osobnost dobrodruha se může vytvořit pouze ve společnosti, která koncept dobrodruha uznává, která klade důraz na emoční prožitky a autentičnost. Ve společnosti, kde lidé znají normy odlišující „pravé" dobrodružství od „nepravého". Dobrodruh své publikum potřebuje a zároveň jej podezírá z nečestnosti, nedostatečného obdivu, falešného a vypočítavého zájmu o jeho příhody. Dobrodruh se podobá  Lashově narcistní osobnosti. Lpí na autenticitě svých dobrodružství a stejně tak vyžaduje autentičnost nadšení jeho posluchačů, má vůči svým dobrodružství stále větší požadavky a očekávání a zároveň se stále více bojí, že jako dobrodružství nebudou uznána.

 

„Ve všech svých osobních vztazích je člověk hry (gamesman) závislý na obdivu druhých nebo na strachu, který mezi druhými vyvolává, jenž  mu potvrzují jeho pozici „výherce" (Lash, 1979: 45).

 

Roli publika často zastává rodina. Jenže, její členové jsou po nějaké době unaveni neustále novými a přesto na vlas stejnými příhodami. Z poslouchání z obdivu se stává poslouchání z povinnosti. Dobrodruhovi pak chybí ono pravé publikum, jež by dokázalo prožitky ocenit odpovídajícím způsobem. Hledá si publiku nové, publikum, které ještě nemá jeho příhod plné zuby, dokáže být nefalšovaně nadšeno a se zatajeným dechem čekat na  každé další slovo. A které sborově potvrzuje utvořenou identitu dobrodruha, ne ji zpochybňuje či odsouvá na druhou kolej jako doplněk nějaké jiné, důležitější identity. Nelze být dobrodruhem, dívají-li se na vás jako na zaměstnance, kamaráda či třeba doktora. Dobrodruhem lze být, jen když se na vás jako na dobrodruha dívat budou, budou s vámi jako s dobrodruhem jednat a veškerou vaši činnost interpretovat v kontextu dobrodružství. Být hlavně otcem, sousedem či učitelem a k tomu trochu dobrodruhem moc nejde. Identita dobrodruha se většinou dere na první místo a k ní se pak jako přívěsky připojují identity jiné.

Dobrodruh neustále počítá s tím, že po každém návratu najde věci tak, jak je původně zanechal. Spoléhá, že rodina, pokud nějakou má, se po jeho návratu sejde v plném počtu. Předpokládá, že dům bude stát tam, kde stál, a on se bude mít kam vrátit. Věří, že ani jeho přátelé na něj nezapomenou a budou se s ním i nadále potkávat. Všechno bude takové, jako před odjezdem. Zapomíná, že čas na místě nestojí  a když se on pohybuje  v prostou dobrodružství, prostoru bez času a místa, pro ostatní čas ubíhá dál a jejich okolí se postupně mění. Po návratu domů bývá rozčarován z neočekávaných změn, jež nastaly. Obvykle je nechce přijmout a tvrdošíjně si vymáhá návrat v čase zpět. Chybí mu spojovací článek mezi minulým a přítomným a dobrodruh se snaží tuto mezeru usilovně zaplnit. A pak mnohdy neakceptuje, že v chybějícím mezičase se dějství života pro ostatní posunulo dále.

Dobrodruh počítá, že štěstí stojí na jeho straně. Dům po jeho návratu prostě bude stát a rodina se sejde v plném počtu. Tečka. Vůči nevypočitatelnému se chová jako vůči věcem vypočitatelným, korigovatelným a  předvídatelným. „Možná", „když" nebo „kdyby" pro něj neexistují. Se šťastnými náhodami počítá i v průběhu dobrodružství. Jeho pokus vyjít musí, štěstěna stojí na jeho straně. Stejně tak je samozřejmostí, že ho minou deště nebo sněhová vánice, že vlaky pojedou, že jeho text bude zajisté otištěn.

 

„Dobrodruh se sice v jisté míře spoléhá na vlastní síly, především ale na vlastní štěstí,a ve skutečnosti na jakousi podivně nediferenciovanou směsici obojího. Síla, jíž si je jist, a štěstí, jímž si jist není, v něm nicméně  subjektivně splývají v pocit jistoty" (Simmel 2006: 51).

 

Dobrodruh je zvláštní člověk, stejně jako jeho vidění světa. Důvěra ve štěstí mu umožňuje neustále snít své sny a jít za nimi. Je idealistou, věří, že štěstí bude stát na jeho straně a když se nezadaří dnes, tak příště. Dobrodruh neustále podniká výlety z bezbarvých dnů pryč, do barevného světa dobrodružství. Vnímá věci ostřeji,  přesto s odstupem času velmi rozmazaně. Paměť je vůči němu milosrdná a dává mu zapomenout na neúspěchy, ponechává jen to vydařené a pěkné. A tak mu dává sílu se znovu a znovu pouštět do nových dobrodružství se stejnou, nebo ještě větší, vervou jako minule. Dobrodruh je zvláštní člověk, jen soužití s ním bývá náročné. 

 

 

Citovaná díla:

Lash, C. 1987. „The Culture of Narcissism: American Life in the Age of Dimishing Expectations". New York: W.W. Bortin & Company.

Simmel, G. 2006. „Peníze v moderní kultuře a jiné eseje". Praha: Sociologické nakladatelství.