Pavel mi otevřel se značně znechuceným výrazem: „To jste už jako tady?" Pravda, ten den jsme spolu komunikovali už podruhé. Poprvé mi volal, že když tak hodně sněží, tak vůbec chodit nemusím. Další hodinu vydržel vytrvale čučet na hodinky a pozorovat přeskakující čísla. Potupně sem z něj vypáčila, že ho nic nebaví, nikam nechodí a nic ho nezajímá. Ze školy to bere rovnou domů a pak hraje jednu jedinou hru na počítači. Laborky nuda, hudebka nuda, jít za kámošem nuda, návštěva kamaráda u něj otrava. „Nechcete už jít?" ptá se po dvaceti minutách.
Na počítačové a technické vybavení svého pokoje se dívá s despektem. Obstaral ho táta před rokem. Před třemi měsíci vydali nové procesory a táta mu ještě tohle nejnovější zlepšení nesehnal. „Nalej mi rozum do hlavy a hlavně rychle vypadni" má vepsáno ve tváři. „Zbytek mi táta koupí," pokračuje nevyslovené sdělení, „a nepočítej, že pohnu brvou!" To raději deset romčat, co sledují alespoň pět různých seriálů, hrabou se v motorech a zajímají se o dění u sousedů, než jednoho Pavla. Stejně má všechno. Nebo si to alespoň myslí. A to ostatní mu táta taky koupí. Tak k čemu bych tam byla?