Bylo nebylo. Kdesi daleko se nacházela země Plku. Ale ne, vezmu to od úplného začátku. Tak tedy. Žil byl jeden vypravěč příběhů. Celé Smutné město jej mělo rádo,vyprávěl tak krásně. I když ve Smutném městě pršelo a bláto čvachtalo pod botami při každém kroku, vypravěč dokázal své smutné posluchače rozveselit. Ptali se ho, odkud bere nápady na stále nové a nové příběhy. Odpovídal, že z Oceánu příběhů. V jeho ložnici prý ústí kohoutek, ze kterého se každý den napije vody Oceánu příběhů. Jenže, jednoho dne přestala voda z kohoutku téci a velký vypravěč, Šach Tlachů, ztratil svou kouzelnou vypravěčskou nit. Oněměl, nebo alespoň skoro. „Prosím dva rohlíky“, stále ještě zvládl říci, ale povědět historku už ne.
Teď přeskočíme část děje, pro nás nepodstatného. Jen vám prozradím, že vypravěč se se svým synem Hárúnem vydal na cestu, aby načerpal nové vypravěčské síly. Šach Tlachů právě spí v jednom z domků na břehu Nudného jezera a Hárún pokračuje s mechanickým dudkem Alefem na cestě do země Plku (a už jsme se dostali zpět k první větě).
Obyvatelé země Plku a především pak její obranná složka, armáda Stránek, se starají o vodu v Oceánu příběhů. Jenže, voda Oceánu příběhů se najednou začala kazit. Místo barevných vlnek a proudů příběhů se Oceánem začal šířit jed, studený, šedý, lepkavý. A dříve zářivý Oceán se pomalu změnil na temnou, neživou, tlející a zapáchající plochu. Nikdo se totiž o příběhy nezajímal, nikdo se o ně nestaral a nikdo je nevyprávěl. I proto vypravěči příběhů, Šachu Tlachů, došla slova.
Aby nebylo neštěstí málo, ochablých sil vypravěčů a ospalých očí strážců Oceánu si všiml vládce země Mlku, Pán kultu, Chattam-Šad. Na své Temné lodi začal vařit za pomoci stínových bojovníků – ano, to jsou ti, kteří si na svět „svítí“ temnovkami – silný jed obsahující antipříněhy. Každý den vypouštěl antipříběhy do Oceánu příběhů a ony si vyhledaly svůj příběh, smíchaly se s ním a příběh byl ztracen. Změnil se na neforemnou, nelibě vypadající hmotu. Přišel o své kouzlo i půvab, posluchačům přinášel jen smutek. Hárúnovi se tahle situace ani trochu nelíbila, chtěl aby jeho otec zase začal vyprávět, aby hodiny doma na stěně v obýváku zase začaly tikat, aby…. Umíněnost, stejně jako neodbytnost ostatních ho převedly přes nejotrávenější plochy Oceánu příběhů až na Temnu loď. Jenže, Pán kultu taky neusnul na vavřínech, chytl Hárúna do temné pavučiny a s posměchem v hlase ho právě provádí po Temné lodi, ukazuje mu míchačku na antipříběhy, velký špunt, jímž chce ucpat Zdroj příběhů a Dynamo vyrábějící tmu. A my si poslechneme, jak si ti dva na Temné lodi stínů povídají. Nebo spíše, jak si vládce země Mlku vede monolog.
Pán kultu přistoupil blíž a civěl Hárúnovi do tváře. „Copak tě sem přivedlo?“ zeptal se k uzoufání bezvýrazným hlasem. „Předpokládám, že příběhy“. Slovo „příběhy“ vyslovil tak, jako by to bylo to nejsprostší, největšího opovržení hodné slovo. „Jenom se podívej, kam tě příběhy dostaly. Chápeš? Co začíná s příběhy, končí špehováním, a to je vážné obvinění, chlapče, nejvážnější ze všech. Byl bys udělal lépe, kdybys zůstal stát nohama pevně na zemi, ale tys měl hlavu v oblacích. Byl bys udělal lépe, kdyby ses držel skutečností, ale tys byl plný příběhů. Byl bys udělal lépe, kdybys zůstal doma, ale tys přišel sem. Z příběhů nic dobrého nekouká. Oceán příběhů je Oceán problémů. Vysvětli mi tohle: Co s příběhy, kterou nejsou ani pravdivé?
(zvýraznění původní)
Co s příběhy, které nejsou ani pravdivé? Co s Oceánem příběhů, když obsahuje jen bláboly a žádná fakta? Co s příběhem, ke kterému vždy můžeme vyrobit antipříběh a tak ho připravit o veškerou krásu? S příběhem, který je tak snadné zpochybnit? S příběhem, který si nelze ověřit? Který nerozšíří naše vědění? S příběhem, který je tak snadné převrátit? Co s barevnou, lesklou, chlácholivou, radostnou, lákající tretkou, když nám nic nepoví o „skutečném světe“? Co s příběhy, které nejsou ani pravdivé?
Sociologická úvaha mi říká „vyprávět je“. Co je vyprávěné se stává dostupným i jinému člověku, než jen vypravěči. Co je vyprávěné, nám ukazuje, co můžeme (a máme) na světě vidět. A protože jsme se naučili dívat se na svět určitými brýlemi, hledáme to, co bude potvrzovat vyprávěnou verzi světa. Své příběhy nejen hledáme, ale i podle nich svět utváříme. Chceme, aby naše vnímání světa odpovídalo skutečnosti. Kdo by chtěl být za hlupáka, který nevidí svět takovým, jakým je? A tak nejen vyprávíme, ale i tvoříme a vytvořené považujeme za existující samo od sebe. Co s příběhy, které nejsou ani pravdivé? Vyprávět je, ony se pravdivými stanou, alespoň pro někoho.
RUSHDIE, Salman. 1994. Hárún a moře příběhů. Praha: Mladá Fronta.