Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Když táta chybí

Do otevření klubovny chybí ještě dobrých dvacet minut. Přede dveřmi postává kupa dětí a těm uvnitř tiše závidí, že už mohou. Že už smějí být uvnitř a připravovat. Že se mohou radovat. Že se jim vánoční dveře otevřely o trochu dříve než těm ostatním. Nakukují škvírou mezi záclonami. Nechaly jsme ji tam záměrně. Sledují ručičky na hodinách. Ti, co umí hodiny, neustále informují ostatní, kolik minut ještě zbývá. Netrpělivě odpočítávají. Klubko dětí se rozrůstá a  padá na něj zvláštní napětí. Malí i velcí. Prťavci, co sotva umí mluvit, a skoro-dospěláci, z nichž někteří už  mají svoje vlastní děti.  A pak jim ty dveře, přesně ve čtyři, konečně otevřeme.

Nedočkavě se hrnou dovnitř. Dostanou do jedné ruky barevné lízátko a do druhé zapálenou prskavku. Tiše procházejí chodbou do klubovny a rozšířenýma očima sledují rozletující  se jiskřičky. Zůstávají v pološeru bezhlesně stát a  pohledem se dotýkají vánočního ubrusu, trochu připáleného lineckého, skleněné ozdoby zavěšené na garnyži a po stole poskakujícího světla svíček. Neodvažují se ani posadit ani promluvit, ač jindy tenhle prostor považují za svůj. Je třeba je pobídnout, několikrát, aby alespoň trošku roztály a pohnuly se z místa. Ten klid je slavnostní, nakažlivý a výbušný. Tohle děti vědí. Pohybují se obezřetně. A najednou někdo pustí hudbu. Hodně nahlas. Napětí se prolomí a vypukne radostný halas.

Nad koleny mě obejmou malé dětské ruce a vzápětí mě dětská hlava udeří do břicha. Dobře tuší, že tohle by neměl. Tmavé oči poťouchle sledují, co bude. Jestli se dneska může něco víc. Pohladím ho po vlasech a zůstanu zticha. Stejně by mi v nastalém hudebním hluku sotva rozuměl. Směje se. Pod nosem rozmáznutou zaschlou nudli, oči plné ospalek a ušmudlané tváře. Začne se sápat do náruče. Po každém pokusu vyskočit dost vysoko na to, aby se mohl chytnout okolo krku a pak se vyškrábat jako opice, mi na triku zbude tmavá šmouha. Obtisk dětských dlaní. Skloním se, abych mu řekla, že je už moc těžký. Že za ty roky vyrostl a já ho sotva unesu. Nechce se nechat přesvědčit. Pevně se chytne a visí jako klíště. A tak ho nechávám. Jen ty umouněné ruce lovící v mých vlasech mě příliš netěší. Snažím se ho přesvědčit, že ty ruce umyjeme. Jenom trochu, aby se míra špinavosti udržela na snesitelné úrovni. Odmítá a chytne se ještě pevněji. Pro dnešek ten věčný spor o přijatelnou špínu vzdávám.

Ve dveřích se objeví náš občasný praktikant. Jeho pozdrav ve zpívaném rámusu zanikne. Sedne si a mlčí. Sleduje tančící děti. A pak si ho Kuba všimne. Vší silou se odstrčí, seskočí a rozeběhne se za praktikantem. Vleze mu na klín a šťastně se usmívá. Tleská jeho rukama. Tahá ho za ně, aby se postavil. Aby si s ním konečně hrál. Aby se s ním honil a aby s ním tancoval. Vypadá spokojeně. Chvílemi spolu naoko bojují a hned zase poskakují do rytmu. Pošťuchují se. Kuba se raduje, jak jen umí. Má kamaráda. Staršího bráchu. Možná tátu. Vzor. Na chvíli. Jen pro sebe. 

Reklama

Zmerčí talíř s chlebíčky a namíří si to k nim. Popadne hned dva. Jeden pro sebe a druhý pro praktikanta. Posunkovštinou se snažím poslat sdělení, že Kuba má neuvěřitelně špinavé ruce. Pokládají chlebíčky na stolek. Praktikant Kubovi cosi říká a svá slova doplňuje pantomimou.  Kuba na něj zírá. A pak spolu zamíří k umyvadlu. Bez kyselého obličeje a naštvaného pohledu. A Kuba si bez protestů myje ruce, nejen trochu, ale důkladně. Má na chvíli „tátu". Jen na dnešní odpoledne. To nevadí. Splní cokoli, co mu poví. Jen aby neodešel, aby ještě chvíli zůstal, aby si s ním hrál. Nerozumí mu. Nezná jeho řeč. Ale pozorně sleduje každé jeho gesto. Slova žádnou roli nehrají. Rozumí mu i bez nich. Chce mu rozumět.

Tátu nikdy ve skutečnosti nepoznal. Dokud s nimi bydlel, tak si dětí nevšímal. Bráchové najednou zmizeli a teď je vídá jen velmi spoře. Chodí za nimi s mámou občas na návštěvu, do diagnosťáku a do věznice.  Má kolem sebe jen samé ženské: mámu, ségry a nás, co v klubu pracujeme. A svět kolem, který mu bere všechny důležité mužské, nenávidí. Moc by tátu chtěl. Zoufale ho potřebuje a nenávisti k okolí, co bezostyšně rozhoduje, koho v jeho životě ponechá, se učí od starších dětí. Nenávidí snad ještě víc než ony. Rval by se za kohokoli, koho by mu chtěli vzít. Za jakéhokoli „tátu" nebo „bráchu" obzvlášť. Svýma drobnýma rukama. A přilne ke každému, kdo o něj projeví jen trochu zájmu. Stačí pár vět, jeden usměv a jde jako ovečka. Za „tátou", za uznáním, za vzorem pro svůj život. A teď ho na jedno odpoledne získal. Nevadí mu, že česky nemluví. Je tady. Všímá si ho, je s ním, věnuje se mu. Kuba už svůj dárek má, ten největší. Dostal „tátu" na jedno odpoledne. Tátu na krátkou chvíli, tátu, pro kterého by udělal cokoli.  Jen na krátký čas.