Na obrázku sedí siluety v tramvaji. Na jedné straně plně obsazená sedadla a všichni se upřeně dívají z okna. I ti, co sedí do uličky. Panáčky vykreslili jakousi šedavě zelenou barvou. Na druhé straně se nachází jediná postava. Jasně fialová. Upřeně hledí kamsi do dáli skrz pravděpodobně špinavé okno tramvaje. Panuje tam ticho a netečnost. Každý ponořený do svých myšlenek. Asi ani nevnímají, jaký svět za skleněnými tabulemi ubíhá. A dole stojí napsáno: „Zkuste to i jinak". Písmenko „j" se nápadně podobá tělu postaviček z plakátu. Víc už plakát nenapoví. Vlastně prozrazuje ještě jednu věc. Nepřímo dává tušit, kým onen fialový panáček je. Přes několik sedadel v jeho řadě je na natištěno logo autora nezvyklé tramvajové reklamy: IQ Roma Servis. Pak nabízí už jen loga sponzorů u dolního okraje papíru.
„Co to má bejt?" ptá se hlas patřící někomu ze skupinky, co přistoupila na zastávce Lipová. „Cikán, ne!?" dostává se mu ihned odpovědi. „Už zase do nich cpou prachy. Já nejsem žádnej xenofob, ale Cikány fakt nemám rád" reaguje první hlas na nový poznatek. Ten rozhovor nelze přeslechnout. Jeho epicentrum se právě posunulo kamsi nad mou hlavu. Člověk by občas rád neslyšel. Bohužel, takový luxus nebyl nikomu v dané tramvaji dopřán. Kromě diskutujících, samozřejmě. Těm jejich hlasitá debata evidentně nevadila. „No, ty jo, dyť jich je jak much!" konstatoval hlas druhý, dívčí, a pokračoval: „Že se na ně nevyserou, když nechtěj makat, tak ať chcípnou hlady". Se svou troškou do mlýna se připojil další člověk: „Za chvíli nás stejně převálcujou, podivej se, kolik jich je, a množej se jak králíci!" A kdosi ještě k vykreslovanému scénáři dodává: „Když bude válka, tak to budou voni, kdo to přežije. Ty maj už parazitování naučený. Ty se přisajou na kohokoli, jim je to jedno". Brždění tramvaje a ohlášení další zastávky na chvíli přehlušuje evidentně dobře začínající zábavu. V dalším momentu už je jasné, proč. Myšlenka války se uchytila a stala se zdrojem řady postřehů. „Kryjte se za Cikány!" glosuje kdosi nový nápad. „Cikány do první řady!" doplňuje někdo jiný. „Bacha, aby vás někdo neudal za rasizmus" krotí doposud tichý hlas své spolucestující. „Stejně je to dobrej nápad. Už by se pak s nima nemusely řešit žádný problémy!" ozývá se jeden z rozverně naladěných kamarádů tichého hlasu. Na Mendlově náměstí vystupují.
Do tramvaje se hrnou další lidé. Mezi nimi i skupina slovensky hovořících. Chvíli je klid. Pak jeden z nich postřehne plakát na protilehlé straně. A ostatním cestujícím ihned poskytne barvitý výklad situace v Prešově a okolí. Stačí malý moment a jeho kamarád začne vykládat: „Jde Cikán k řezníkovi….", samozřejmě ve slovenštině. Mluví vcelku potichu a detaily se v hluku tramvajových kol ztrácí. Podle hlasitého smíchu lze usoudit, že vtip zabodoval. Navazuje další, že zná taky jeden. Tramvaj se střídavě otřásá smíchem a noří do ticha napjatého poslouchání dalšího příspěvku pro „dobrou náladu".
Cestující v tramvaji se mění. Každý den vystupují a nastupují jako na běžícím pásu. Někdy jen mlčí a dívají se z oken. Jako na plakátu. Jindy postřehnou pobídku IQ Roma servisu a začnou komentovat. Peprnými a nepěknými slovy. Mají terč, na kterém si mohou vylít vztek. Zbytek tramvaje zůstává zticha a stále pečlivěji sleduje kolemjedoucí troleje a chodce poskakující mezi kolonami aut. Třeba s mluvícími souhlasí. Kdo ví. Nebo se uchýlili do světa svých úvah a tam za nimi žádná slova neproniknou. Ani ta nenávistná. A pak je tu ještě jedna možnost, nejoptimističtější. Ten vzkaz si odnesou z tramvaje domů. Nenechají jej tam v podobě záplavy nesnášenlivých vět či ramenatých postojů. Třeba nad ním chtějí nějakou dobu dumat. Nebo se nepotřebují před ostatními hlasitě vyjádřit. Tak či tak, chce se věřit, že v tramvaji sedí obě skupiny, přesněji všechny tři: komentující, hledící nepřítomně ven a ti, kdo si obsah zvláštní reklamy uvědomí.
Žádná kampaň nevyvolává jen zamýšlené reakce a předpokládané jednání. Pro různé lidi nese různé významy, i když se její tvůrci snaží rozpory obsažené v poselství minimalizovat. A tak slova míněná jako podpora vzájemné komunikace v sobě zahrnují i skrytou zášť. Ta je schována v barevném provedení plakátu. Všichni jsou stejně zelení, jen panáček označující Roma fialový. Fialová nechává vyniknout jeho jinakosti. A jinakost mnohdy znamená ohrožení, něco, co se vymyká zkušenosti, zavedeným strukturám společnosti, co může zpochybnit ustanovené „pravdy" a představy „tak se to dělá". Další sdělení se schovává v zeleni hustě obsazené řady. Vzkazuje, že zatímco ten na druhé straně je jiný, fialový, my všichni ostatní jsme stejní, zelení.
Z těch, komu slova vepsaná mezi siluetami utkvěla v paměti, se možná někdo bude chtít dozvědět o něco více. Třeba dotyčný (nebo dotyčná) zatouží poznat, co se za reklamou schovává. Bude chtít nahlédnout pod pokličku přečteného nápisu a dozvědět se o něco více. V tomto směru IQ Roma servis pomocnou ruku nenabízí. Na svých internetových stránkách se ke své kampani nehlásí, a to ani krátkým odkazem či zmínkou o plakátech umístěných v tramvaji. A tak sice čtenáře informuje o svých projektech, o službách pro klienty, či o zdrojích, ze kterých čerpá finance, ale autorství plakátů v tramvajích na svých internetových stránkách nepřiznává. Nechává čtenáře tak trochu v nejistotě, zda opravdu jejich autorem je.
Tady vidím problém oné tramvajové reklamy. Dokud negativních reakcí nebude většina, má smysl, aby existovala, i když by ve svém důsledku měla zapůsobit jen na dva lidi. Nepřátelské řeči snad zůstanou pouze v tramvaji a neuniknou nikam ven. Ať se tam klidně vozí dál a nevystupují. Pokud však organizace udělá jeden krok, měla by udělat i krok druhý. Alespoň několika slovy sdělit, že si je existence plakátu vědoma, že byl umístěn na její popud a že se k autorství hlásí. Žádné hluboké myšlenky potřeba nejsou, kdo po nich touží, prokliká se webovými stránkami, krátká věta by však za snahu (a snad i za konečný výsledek) stála.