Ale copak? Nezdá se vám něco? Neříkejte, že prý kočka nemůže být zbožná? Ale může. A ta naše je, ať se to třeba někomu nelíbí. Jak poznám, že je naše kočka zbožná? Račte čísti dále.
Opravdu, naše kočka má svého boha, možná dokonce bohy (kočičí řečí bohužel nemluvím, abych se jí mohla vyptat na konkrétnosti) a modlí se k němu vcelku pravidelně. Každodenně praktikuje své rituály, nikdy na žádný nezapomene. Ke svému bohu chová úctu, vzhlíží k němu s obdivem v očích a s bázní v srdci. Je slušně vychovaná, nikdy by se neodvážila hlasitým mňoukáním rušit jiné v rozjímání. Ba naopak, přijde-li někdo k jejímu svatostánku, ráda mu bude dělat tichou průvodkyni náboženskými rozvahami. Je-li návštěvník z lidského pokolení, občas se mu otře o nohy či téměř neslyšitelně zavrní, aby ukázala své pochopení pro zbožné ztišení a hluboké souznění s nábožensky naladěnou myslí. Majda je trpělivá. Poučena biblickými příběhy, neb v Bibli si jako kotě ráda listovala, on se ten tenký papír dobře „pročítal", ví, že boží zaslíbení se nevyplňují hned. A tak čeká s neotřesitelnou nadějí, že i na ni si jednou její bůh vzpomene.
Svému bohu bezmezně důvěřuje, vkládá do jeho rukou svůj osud každý den. Ví moc dobře, že bůh s ní má své plány a že proti těmto plánům jsou její kočičí síly příliš malé, tak se jim nevzpírá. Naopak, s velkou vervou hledá své pozemské úkoly a plní je, jak nejlíp umí. Snaží získat boží přízeň. Bůh představuje pro Majdu centrum veškerého dění, střed vesmíru, začátek i konec každého příběhu. Někdy se až zdá, že svůj kočičí život zasvětila právě službě jednomu jedinému bohu.
Ještě jsem ji neviděla, že by se někdy poklonila jinému bohu než tomu, kterého vyznává. Je svému bohu věrná. Do svatyně se odebírá v pravidelných intervalech, aby se věnovala respektuhodným myšlenkám. S hloupostmi neztrácí čas. Zahloubána přivírá oči, aby se mohla lépe soustředit a dění vnějšího světa ji nerušilo ve zbožných rozvahách. Snad se svým bohem i rozmlouvá, beze slov. Občas sehne hlavu, asi jako výraz pokory. Nevím, kolik času přesně každý den svému bohu věnuje, ale řekla bych, že podstatnou část jejího bdění.
Nedávno jsem byla doma. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem Majdu věnující se jistě náročným úvahám. Seděla bez hnutí, mezi víčky malou škvírku a zornice upřené na oltář. Pozdravila mě pohledem, pak se i zvedla a přišla se mi otřít okolo nohou. Po přivítání se opět vrátila do své „kostelní lavice" a pokračovala v nezvučném modlitbě. Zahleděla se opět do dálky a upřela oči na kuchyňskou linku. Někdo si právě připravoval večeři.