* * *
Procházím dveřmi dánské højskole, kde strávím jeden semestr. Ve vstupní hale se kromě pěti ozdobných sloupů a několika obrazů nenachází vůbec nic. Pokračuji skrz společenku. Kulečník, tři stolky a u nich válendy. Několik křesel. Vše od předních dánských designérů. Skříň na věž. U stropu srolované promítací plátno. Velká prosklená stěna směrem do zahrady. Několik svíček na parapetech oken. Přerostlý kaktus. A další svícny se svíčkami. Obrovský prostor, ve kterém se několik málo kusů nábytku ztrácí.
Dostávám klíče od svého pokoje. Vyšlapu po starodávných schodech až k chodbě zvané „Østebro".Chvíli hledám a pak konečně odkládám naditý batoh na zem svého dočasného bydliště. Zelenavě vymalovaný pokoj s rozkládací postelí, dlouhým stolem přes celou stěnu, skříní na oblečení, několika poličkami na knihy, botníkem a zrcadlem. Jinak nic. Jenom svícen a pár svíček položených na stole.
* * *
Po noci strávené na trajektu a dvou dnech cestování autem přes Norsko konečně vystupujeme. Chvíli štracháme v batozích a pak si můžeme odemknout. Kočka Fabulíne nás vítá už venku. Shazujeme boty na opukové podlaze předsíně a hrneme se do kuchyně pro něco k jídlu. Ještě, že ty lednice existují. S úlovkem si jdeme sednout do obýváku. Usídluji se na tmavě modré pohovce a „francouzským" oknem se dívám strakám z protějšího smrku rovnou do hnízda. Nějak se zase handrkují . Pak se rozhlédnu kolem. Jídelní stůl a šest židlí. Stará skříň plná cédéček, desek, stolních her a lega. Velké křeslo. Dřevěná komoda a vedle ní skleněný stolek. Místnosti vévodí začouzený krb. A zase svíčky, světla, lampy a lampičky. Nic víc.
* * *
Postupem času poznávám své dánské spolužáky a byty či domy jejich rodičů. Všude narážím na svíčky, na hromady svíček, svícnů a světel. O nábytku se moc mluvit nedá. Každá místnost obsahuje jen nejnutnější vybavení. Něco na sezení, něco na knížky, něco málo na oblečení. Vše o rozměrech minimálních. Neustále se třídí. Přebírá se oblečení, hračky, knížky, sportovní potřeby, kuchyňský porcelán i nábytek. Co právě Dánové nepotřebují, či se jim zrovna nelíbí, prodají na sobotních bleších trzích a nakoupí „nové" od druhých. Věci kolují. Interiéry se mění, věci se nakupují, ale nekupí, pouze protékají různými byty.
Seznamuji s norskými sousedy. V jejich domech vládne IKEA. Většina nábytku je totiž tohoto původu. Převažují „policovníky" s krabicemi a košíky, látkové koše na hračky i cokoli jiného. Vzhledově nuda. IKEA a zase IKEA, dům vedle domu. A všude svíčky a lampičky. Co nepotřebujete, nebo se vám nehodí, nabídnete sousedům či známým. Oni zase přinesou leccos vám.
* * *
Balím věci do krabic na stěhování. Už tyhle stěhovací krabice nenávidím, stejně jako lososa na jakýkoli způsob, protože ho jíme pořád. Pod rukama se mi motají dvě děti. Nakonec si najdou prázdnou krabici a podnikají v ní výzkumnou plavbu přes oceán. Skládám svoje i jejich věci. Lego, Duplo, dinosaury, převleky princezny i krále, papírové loutky, které jsme vyrobili. Po Dánsku a Německu se harcujeme už skoro půl roku, co čtrnáct dní bydlíme někde jinde. Balení mi jde rychle. Taky pravidelně třídíme a nepotřebnosti darujeme či vyhodíme. Matka je na baterky, zrovna teď by jí je někdo mohl vyměnit. Jsem ráda, že nemáme skoro žádné zbytečné krámy a množství krabic s postupem času neroste.
* * *
Vytahuji poslední šroubky a skládám poličky i bočnice policovníku do krabic. Vše nakládáme do větší dodávky. Rozmontované postele, skříně, rozloženou válendu, koše s hračkami i krabice s oblečením. Celá domácnost se naloží do jednoho auta a cestuje z Trondheimu do Osla. Naštěstí nemají žádné masivní obyvákové stěny s prosklenými dvířky ani mohutné komody či skříňové sestavy, to bychom jinak potřebovali kamión.
* * *
Začínám chápat krásu ikeáckého nábytku i kouzlo stěhovacích krabic. Už vlastním čtyři, i přes veškerý odpor vůči nim. A taky třídím. Každá blbost letí rovnou do popelnice. Co nepotřebuji, nebo nechci, daruji dál.
Při vysoké frekvenci stěhování, kterou jsem nabrala a jaká je normou v Dánsku a Norsku, ani jinak postupovat nejde. Nikomu se nechce platit obrovská stěhovací auta. A nikomu se nechce trávit celé dny balením. Přesuny musí jít ráz na ráz. Žádné zdržování a zbytečné cavyky. Nadbytečné kusy nábytku znamenají práci navíc. Každé kilo vybavení se pronese. Při častém stěhování zvažujete, co doma ještě mít a co už ne. Minimalizmus není jen oblíbeným designérským stylem, ale i životní nutností.
* * *
Dívám se na svůj složený „byteček". Krabice vedle krabice. Oblečení, talíře a hrnce, knížky, tužky, šrouby a šroubky, poličky, deska stolu, na druhé straně místnosti se povalují jeho odmontované nohy . Kam jsem asi zase zasela šroubovák? Zabalit, vybalit, naložit, vyložit a opět spakovat. Jede se dál.
Hlavou mi probleskne věta jednoho norského souseda: „I hate all the stuff". Nevlastní skoro nic, žádné „krámy". Jen houpací síť, osobní věci, talíř se lžící, několik knížek, potápěčský oblek a harpunu. Nic víc. A stačí mu to.
Vybalit, sbalit, naložit, vyložit a znovu vypakovat. Jedeme dál.