Zní. Celým prostorem. Nechává zaposlouchat se do vlídných tónů. Poskočí. A zase usedne. Do měkké béčkové tóniny. Ukolébává. Vypráví. Příběhy dávných dob. Tak podobné těm našim. Odráží se od stěn. Starého kostela. Mocným hlasem naplňuje jeho nitro. Rozvážně kráčí vpřed pomalou větou. Nikam nespěchá. Umí vychutnávat kouzlo okamžiku. Každý tón obrací v rukou sem a tam. Ukazuje jej ze všech stran. Aby pohladila. Aby rozesmutněla nebo zvážněla tváře přítomných. Libuje si v detailech a kudrlinkách. Čechrá volány svých šatů. Láteří. Teskní. Zvesela povídá. Barokní hudba.
Unáší stále dál jemnými tóny. A pak se na chvilku zastaví. Ohlédne se zpět. Nadechne se. A začne tančit. Drobnými krůčky. Roztáčí se. S trochou potměšilé radosti se rozhlíží kolem sebe. To jsi nečekala, co? Usnout na vavřínech. Já ti dám. Počkej, co ještě umím. Cupitá. Stále rychleji. Tajemnými loděmi kostela. Dává tušit nejbližší tóny. Poodhaluje je pár taktů dopředu. Už se těší, jak mě zase nachytá. A ještě víc se rozparádí. Sotva dechu popadá. Točí se ve víru šestnáctin. Poskakuje v pravidelných intervalech. Řízena striktními pravidly. Budí dojem předvídatelnosti. A prásk ji tam. Disharmonii. Po očku se na mě dívá. Pozoruje úlek a překvapení. Přesně tohle chtěla. Vytrhnout z pokojného zamyšlení. Zvesela zatrylkuje. Utíká dál. Baletka. S lehkým krokem. S balancí provazochodce.
Raduje se. Z každé noty. Zdobí je. Pentlemi. Chvílemi trochu zmírní tempo. Aby nabrala nových sil. V klidu nezůstane. Nadšena z života. Zpívá. Jako pták. V příjemných tóninách. Houpe na vlnách. Svého majestátu. Čeká. Na zasněného posluchače. A najednou vyjekne. Vysokým hlasem, až bolí uši. V návalu dobré nálady tleská rukama. Zapomněla jsi, co všechno umím? Je libo tón ještě vyšší? Mám tu i „dé tři". Nebo snad ještě trochu výše? Vypískne. A zase se pokradmu dívá. Když mi z těch výšek přeběhne mráz po zádech. Těší se z každého povedeného kousku. Jako malé dítě. Znovu na sebe bere masku vznešené dámy ze dvora. Přehazuje závoj přes obličej. Aby nikdo nevěděl. Na co myslí, co příště chystá. Paní domu. Barokní hudba.
Prochází mezi lavicemi. Po červeném běhounu. Se zástupy za svými zády. Občas pozdraví. Téměř neviditelným pokýváním hlavou. Ledově klidná. Šíří kolem sebe chlad. Pokorná. Smutná. Podřízena módě své doby. Sešněrována v korzetu. V sukni zakrývající i špičky střevíců. S těžkými obručemi dávajícími přesnou formu metrům látky. Vystavuje svou skrytou hrdost na odiv. A pak zase roztává. Oči se jí rozjasňují. Křečovitě sepjaté ruce nechává volně viset podél těla. Vybíhá ven. Z kostela. Na slunce. Do tepla. Nalévá si víno do poháru. Protahuje se. Aby se znovu roztančila v rychlé větě. S ještě větší vervou než v té minulé. Radost si nenechává pro sebe. Vyzařuje z ní. Do okolí. Trylek, zátryl. Osmina s tečkou a šestnáctina. Oblouček. Proběhne tón za tónem celou stupnicí. Nahoru a zase dolů. Trochu zabrumlá. Aby mohla opět zazářit. Ve své plné kráse. Do paprsků oděná. Barokní hudba. Jako jarní voda v potoce. Skáče přes kameny. Klokotá. Utichá. Aby znovu nabrala na síle. Padá. Vodopádem. Tříští se o skálu. A zase se spojuje. Do jednoho proudu. Hudba baroka.