Úmorně se soustředí a přitom kouše vršek pera. Do písanky pracně kreslí jedno písmenko za druhým. Kape mu přitom z nosu, do sešitu. A pak vybuchne a mrskne perem o zem. Zaslechl slova „třetí řádek" a on je teprve na začátku druhého. Nadává a vzpouzí se. Častuje své okolí nepěknými slovy. Nakonec se uklidní a zase začne pracovat. S odporem a vztekem. Tlačí na pero a naschvál píše písmena přes dva řádky. Přitom opakuje věty, které do konce vyučování pronese snad ještě stokrát. „Já tohle neumím. Je to hovadina. Stejně je to k ničemu. Já to dělat nechci. Učitelka je debil." Ale píše, aspoň nějak. Malý negativista. „Držte huby, debilové" zařve na své spolužáky, co čtou nahlas z čítanky. Ruší ho v práci a on se brání. S každým dalším napsaným slovem roste odpor. Odpor z principu. Odpor k tomu dělat cokoli, co je povinné. Zvoní na konec hodiny, chvilkové vysvobození pro nás oba. Jenže náročný den nekončí a stránka v písance zůstala nedopsaná.
Ukazuje mi panáčky-vojáky a pistole. Pak vybíhá z lavice a začne se s ostatními honit. Má v sobě neklid, napětí a vztek a musí je dostat ven. „Paní učitelko, Kuba do mě strká". Už u mě stojí první dítko a já si ještě ani nestihla ulomit dílek čokolády, na nervy. Nemám náladu nic řešit. Vím, že pošťuchuje. Chce kamarády na zlobení a na hraní. Jenže, ve svých hrách je hrubý. Stává se outsiderem. A ten prázdný prostor nás odděluje. Hranice teritorií, hranice stigmatu, hranice vydělení. Lítá po třídě celý splavený. Nemá cenu mu pohyb zakazovat. Potřebuje ho. Naštěstí zvoní, dřív než bude průšvih.
Najednou se rozvzteklí. Kvůli zvonění. Chtěl si ještě chvíli hrát. A nemůže. Začne kopat do zdi. Jdu pro něj, křičí a brečí zároveň. Tak rád by si hrál. „Nech mě, kreténe!" vpálí mi do tváře. Stále kope do zdi. Pomalu mu vysvětluji, že za chvíli bude další přestávka. Znovu a znovu opakuji to samé, jako gramofon. A pak už jenom brečí. Slzy mu tečou po tvářích a on si je rukou špinavou od tempery rozmazává po celém obličeji. Na čele se mu objevila modrá šmouha. Natahuji ruku. Na usmířenou. Vím, že tohle někdy zabírá. Chvíli ji jen tak nechává viset ve vzduchu. A pak se mojí ruky chytne. Odcházíme do naší vyděděnecké lavice. Krize na pár minut zažehnána. Do dalšího hromobití. Začne mi vyprávět o městečku z lega. A ptá se, jestli jsem četla ty noviny, co se jmenují Deník. Byl tam článek o legu. Najednou chce vyprávět, strašně moc. Brebentí a brebentí. Má zase dobrou náladu. A já ho musím utnout a ukázat na čítanku.
Znovu se naštve. Čítanka letí přes celou třídu. Chtěl si hrát a já mu to zakazuji. Chce si povídat, já ho utnu. Když chce mlčet, nutím ho mluvit. Nesnáší písanku a já mu ji pořád cpu pod nos. Tolik toho má na srdci a já nechci poslouchat. Nikdo ho nechce poslouchat. Prázdný prostor, hranice teritorií, hranice stigmatu. Zlost jím lomcuje. Buší pěstmi do lavice a stávkuje. Otočí se ke mně zády. Vnucuji mu pravidla hry, kterou neuznává. Posílám ho pro čítanku. Začne dupat a z židle se nehne. A pak už zvyšuji hlas i já, důrazně a nepřátelsky mu znovu opakuji, aby pro čítanku došel. Zvedá se a se vzpurným výrazem běží na druhý konec třídy. Vytrhne z čítanky dva listy a pak po ní skáče. Vrací do lavice. Má pro mě jen dvě věty, do konce dne mi už nic víc neřekne: „Jste zlá. Stejně zlá jako moje máma".
*****
Tentokrát to není ani tolik a nízkoprazích jako o asistenci ve vyučování u dětí s poruchami chování.