A potom už stojím u bíle povlečené postele. Podávám ruku téměř nehybnému tělu. Jen ta ruka se ještě zvládne zdvihnout nad pokrývku a trochu stisknout cizí prsty. A hlava se otáčí ze strany na stranu, jako by chtěla dohnat pohyby celého těla. Jinak nic. Stojím tam jako duch. V bílém hábitu a s promoklýma botama. Padne několik málo vět. Jen aby nebylo ticho. Úplně zbytečných a bezvýznamných vět. Mlčet je neúnosné. Stejně jako mluvit. A v tom napjatém klidu přístroje odměřují čas. Píp, píp. Počítají, jak dlouho tam už jsem. Píp, píp. Usekávají z ticha pravidelné části v rytmu tlukoucího srdce. A zelená světýlka kreslí své grafy na malých obrazovkách. Nahoru a zase dolů. Malují dráhy života.
Mluví na mě hlas, vzdálený, slabý a matný. Chvílemi ho přehlušuje bublání jakéhosi přístroje. Řeč se zadrhává a témata ztrácí. Artikulování každého slova vyžaduje nadměrnou sílu. Přichází únava. Ze slov i z bdění. Oči se začínají klížit. Občas se zavřou uprostřed věty a hlas najednou utichne. Jenže, je tu ještě vůle, vůle zůstat chvíli vzhůru, jenom chvíli, vůle oči opět otevřít, než vyčerpání víčka donutí zase klesnout zpět. A tak se ty oči otvírají a zase zavírají. Bloudí po místnosti a pátrají po záchytných bodech. A pak se ztrácejí ve své temnotě.
Marně hledáme, co bychom si řekli. Všechno se zdá příliš banální a malicherné. Pro hlouposti je ten čas příliš cenný a do vážných témat se nikomu nechce. A tak tam stojím a jen se dívám na bezvládné tělo. A na ruku, co se občas sevře v pěst a zase sevření povolí. Hlas si stěžuje. Že musí ležet už několikátý den, že by byl raději někde úplně jinde. Vysvětluje kde. Zabředá do vzpomínek a opouští bílou místnost. Alespoň na chvíli. Propadá se do svých obrazů. Vzdálených a nedosažitelných. A vyzdvihává tělo z postele a bere jej s sebou do světa fantazie. Okolí téměř nevnímá, vypráví spíše pro sebe. Aby ten proležený čas přeměnil na alespoň trochu snesitelný. Hlas s mocí kouzelníka. Přináší vlaky a lodě, hory a řeky, promoklé spacáky i vůni jídla vařícího se v očouzeném kotlíku. A všechno skládá do jedné malé vykachličkované místnosti. Pak ho ze snění vytrhne protivné zapípání. Píp, píp. Hlas se vrací se zpět, rozmrzelý, netrpělivý a bezmocný jako malé dítě.
Ptá se, kde má telefon. Chce vědět, kolik je hodin. Ztratil pojem o čase v místnosti, která je pořád stejná. Stěžuje si na neměnné šero. Touží po slunci, dešti i větru. A zkouší zdvihnout nehybné končetiny. Z principu. Nesnáší odkázanost na druhé. Stejně jako vlastní bezmocnost. Ta tvrdohlavost mu ještě zbyla. Tvrdohlavost a vůle. To ho drží nad vodou. A já doufám, že i udrží. Vlastně mi nic jiného ani nezbývá. Můžu jen věřit, nic víc. A občas přijít narušit předvídatelně plynoucí dny.
Upozorňují mě, že budu muset jít. Že už tam jsem moc dlouho. A přitom jsme se skoro ani nestihli pozdravit. Ještě urovnám věci na stolečku. Přál si to. Aby na ně alespoň tou jednou rukou dosáhl. U každé věci zkouší, jestli není moc daleko. Prsty kontroluje její místo. A dolévám čaj do hrnečku, takového toho pomocného hrnečku, ze kterého se malé děti učí pít. Protože z ničeho jiného ani pít nezvládne. A pak už mi říkají, že opravdu budu muset bílou místnost opustit. Ještě mi podává ruku na rozloučenou. Trošku ji zmáčkne a drží ji déle než obvykle. Za okny padá tma. A oči kloužou po místnosti a hledají, čeho by se chytly. Přede dveřmi odkládám bílý plášť. A pak už na mě dýchne vlhký a studený vzduch přicházejícího večera. Před sebou vidím ty oči plné beznaděje. Jenže ty oči mě za celou dobu neviděly.