Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Odrazit se ode dna

Na stůl přede mě postavila skleničku s kávou. A než jsem jí stihla poděkovat, rozřinčela se okna a já měla dojem, že se všechny talíře ve skříňce v nebližším momentu musí rozbít. Měla jich dohromady jen pět. A skříňce chyběla dvířka.

 Nucenou pauzu v rozhovoru využila k tomu, aby mi do skleničky nasypala lžíci cukru a cosi s názvem „tesco coffee creamer". Moji gestikulaci značící odpor nevnímala. A mně bylo jasné, že vzniklý nasycený roztok budu muset vypít. Odmítnout pohostinnost by byl čin značně riskantní. Pak vyloupla z platíčka další panadol, to odpoledne už třetí, a zapila ho trochou studené vody. V tichu, které nastalo, pokračovala ve vyprávění. Jako jiní z tohohle domu mi líčila svoje sny a hlavně mě, nebo spíš sebe, přesvědčovala, že odtud brzy odejde. Odstěhuje se do pořádného bytu jen co…"Jen co" zůstalo viset ve vzduchu a ona pokračovala. Zbytek příběhu jsem předem znala, z jiných úst a s jinými jmény.

Žije z dávek, ani přesně neví kolik let. Někdy po roce 1990 ztratila práci, pak už nikdy žádnou nenašla. Bez zaměstnání nestíhala platit nájem, vodu a elektriku. Nakonec dostala soudní vystěhování a skončila tady, za městem v bytě 4. kategorie. Od té chvíle jen čeká. A její rodina s ní. Věří, že se v dohledné době odstěhuje jinam, že je tu jen „dočasně". Ona dočasnost trvá už skoro dvanáct let. A má svoje následky. V dočasnost svého pobytu ve vysloužilých domech totiž věří i ostatní nájemníci. Představa, že tu zůstanou jen pár měsíců navíc, se odráží v nakládání s byty i se společnými prostory.

Vysvětluje mi, že rozbité vypínače na chodbě  její manžel vyměňovat nebude. Nemá to smysl. Vždyť stejně chtějí brzy odejít. Provádět opravy, uklízet dvůr, nebo vylepšovat byt se z jejího pohledu příliš nevyplatí. A ve sklepě hromadí spousty věcí, co by se jednou v novém bytě mohly hodit. Představa dočasnosti paralyzuje ji, její sousedy i sousedy sousedů. Neudržovaný starý dům, dobře schovaný před zvídavými pohledy, se  průběhu uplynulých let změnil k nepoznání. Na místo, kam nikdo nechce vkročit. Na dvoře se povalují odpadky a omítka na chodbách opadává. „Tam by nikdo normální bydlet nešel!" řekl mi člověk z druhého konce města. Jedna z příčin současného vzhledu domu leží i v „dočasnosti". Dočasnost mění tvůrčí aktivitu na postoj, že se to ještě vydrží. Představu „vždyť tu jsem jen na chvíli" podporuje kromě snů místních obyvatel i forma nájemních smluv. Viděla jsem jich už dost. Ta „nejdelší" měla platnost jeden rok.

Reklama

Adresa „tam za mostem" se stala synonymem vyloučení. Synonymem pro problémy, nepořádek a nedostatek vychování.  Lidi odsud mezi sebe nikdo nechce, ani v práci, ani v domě. Najít bydlení někde jinde se pro ně stává úkolem nadlidským. Jejich adresa jim na trička připíná cejch nedůvěryhodnosti.

Pod okny projíždí další vlak. Chladnoucí káva ve skleničce poskakuje a smývá šmouhy z jejích stěn. Napadá mě, kdy se tak asi naposledy myla v teplé vodě. V celém domě totiž teče jen studená. Přes stůl se neslyšíme a musíme počkat, až kolem předrnčí i poslední vagón nákladní soupravy. Nechápu, jak tu může někdo bydlet, aniž by se z rámusu nezbláznil. Natož snad spát.

Přidávám další dílky do své skládačky. Do skládačky o životě tady. O penězích, o úsporách a nemožnosti uniknout. Donedávna střádala korunu ke koruně, na byt a na novou sedačku z druhé ruky. Se smutkem v očích líčí, jak jí spoření skončilo a ona přišla o dávky. Zapomněla. Díky spoření se stala movitou. Na sociálce jí ušetřené peníze rozpočítali na několik měsíců. Sen o sedačce se proměnil na rohlíky a uzená žebra. Občas si něco půjčila, od sousedů či od jiných členů rodiny. Aby vůbec měli z čeho žít. V duchu sleduji peněžní toky. Klikatice obkreslené stokorunami i tisícovkami se nenápadně protínají u jedné osoby.

Snaží se ušetřit, aby dluhy splatila. Vaří na kamnech a svítí, jen když je to nutné. Vodou se nešerádá. Až přijdou přeplatky tak,… Tak jí je odpočítají od dávek. Scénář se spořením se bude opakovat. Chtěla by novou televizi. Přesněji, novější než tu, co má. Když si ji koupí, bude ji muset záhy, po nejbližším šetření v domácnosti, zase prodat. A z těch peněz žít.

Dluží na nájemném. Jako velká část lidí tady. A má strach. Dobře ví, že tohle je poslední místo, kde má ještě trochu jistou střechu nad hlavou. Když všechno včas nesplatí, čeká ji holobyt. Člověka, který nezvládá uhradit tři tisíce za měsíc, vystěhují do betonového bytu, kde se platí sedm. A nejsou tam ani kamna, ve kterých by se dalo zatopit. Komíny zazdili. Z holobytu jde člověk rovnou na ulici. Déle, jak dva měsíce, se tam udrží jen málokdo.

Do skládačky se připojil další dílek. Tentokrát se jménem „bezvýchodnost". Hlavou mi probleskne věta jednoho, věčně opilého, dědy bydlícího o dva vchody dále: „Člověku na dávkách se šetřit nevyplatí." Jeho hořkost chápu až dneska. Člověk tu uvízne v kolotoči marné snahy dostat se pryč. Šetření nebo nákup zboží na splátky se interpretuje jako nadbytek finančních prostředků a dávky se o příslušnou částku danému člověku sníží. Snaha ušetřit se mění na ještě menší sumu dostupných peněz. Tak tu nikdo raději moc nešetří. A nic neopravuje. Peníze utratit je nejbezpečnější cesta, jak o ně nepřijít. Rýži, kafe, kus krkovice, ani sušenky si lichvář nevezme. Pro lidi z druhého konce města jednání nezodpovědné a iracionální. Pro lidi tady jeden z mála způsobů, jak alespoň něco mít.  Hned po dávkách skoro všechno rozházet, než si ostatní vzpomenou, co všechno jim kdo dluží. Nejúčinnější strategie přežití.

Jenže, je tu ještě jeden motiv. Ustrašeně vykukuje zpoza bezvýchodnosti. Víra. Neotřesitelná představa, že odtud v dohledné době odejdou. Dává lidem sílu přestát každý další den.

Dcera doposud spící na rozvrzané válendě namáčknuté mezi stolem a stěnou se pomalu probírá ze spánku. Kolem projíždí další vlak a náš hovor opět utichá. Káva je skoro dopitá. V mizejícím lomozu vítá matka svou dceru zpět do slunného dne. „Bylas nevychrápaná, krávo, co?" ptá se jí s úsměvem na tváři a hladí ji po vlasech.

 

*          *          *                        

Pro hnidopichy: Kategorie bytu „holobyt" právně neexistuje. Jedná se o termín spíše lidové mluvy. Stejně tak se už neužívají tzv. kategorie bytů. Rozlišují se pouze byty se standardním a podstandardním vybavením. Pro vytvoření představy, jak asi byt může vypadat, ale tuto „zastaralou" klasifikaci považuji za užitečnou.