Reklama
 
Blog | Petra Závorková

Střídat klienty jako ponožky

Po třech měsících jsem ukončila práci s jednou klientkou. Nebo spíš, práce se ukončila sama. Klientka mi po jiných dětech vzkázala, že nemá už čas chodit na „doučko“. No budiž, nikoho lámat přes koleno nebudu. A tak ji vídám, jak se promenáduje po ulici, či občas se potkáme i v klubu, kde sedí a kouká do blba, nebo listuje v některém z dívčích časopisů. Na doučko nemá čas, má na práci důležitější věci, třeba házet očima po klucích. ...

Takže ji pouštím ze svých učitelských spárů a říkám si, že až jí zase poteče do bot, tak snad přijde. Hormonům se poručit nedá, trochu jsme skóre ve škole vytáhly, v pololetí určitě nepropadne a nějaké pracovní návyky za tři měsíce spolupráce taky získala. Nějak bude. Hlavně ať základku proleze, jakkoli,  a držím jí palce, aby samostatnou cestu zvládla. Takže dostanu nového klienta či klientku. Docela mě zajímá, kdo to bude. A skutečnost, že mám zase pár volných hodin pro novou duši oznamuji vedení.

Přemýšlím, kolikáté „moje" dítě už tahle holka vlastně byla. Za rok a půl, co se honosím  označením „tutorka", se jich u mě vystřídala pěkná spousta, u některých si už ani nepamatuji jméno, jen obličej. Scénář byl povětšinou stejný. Dítě ze sociálně a ekonomicky slabé rodiny, problematické zázemí, rodiče nespolupracují se školou, škola chce, aby dítě alespoň psalo úkoly a začalo trochu pracovat, aby ho nemuseli nechat (opět) propadnout. Špatný jazykový fond – i v mluveném slovu špatně skloňuje a časuje, nezná řadu slov –  mizerné všeobecné znalosti, matematické vědomosti nulové. O hodinách nespolupracuje, vyrušuje, nosí často poznámky. Většinou se přidala nějaká dysgrafie, dyskalkulie a já nevím jaké jiné dys -. Stabilně se v posudcích objevovalo ADHD (tedy, pokud nějaké posudky na dítě byly). Slečno, kouzlete a něco s tím dítětem udělejte. Hlavně, ať se brzo zlepší. Každý klient či klientka měl svá specifika. Jejich společnými charakteristikami byly a stále jsou totální nedochvilnost, velmi malý, až žádný, zájem o školu a vše s ní spojené a stejný původ, většinou Romčata. Namátkou vám jich pár vyberu:

klient č. 1

Reklama

První třída – neumí držet pořádně tužku, nedokáže si zapamatovat písmena, v barvách má hokej. Takže malujeme, hodinu co hodinu. Ke každému písmenu vymýšlíme obrázek začínající stejným písmenem jako učené písmenko. Ideálně i vizuální podoba písmene a obrázku by měla být. „M" jako mašle, „S" jako syčící had, „B" jako bába atd. Nakonec se začal chytat. Jenže rodiče se rozhodli, že je s ním hodně práce a že bude jednodušší přeřadit ho na zvláštní. Takže teď si asi hnípe tam a rodiče s ním moc práce nemají. Já ho už dlouho neviděla.

klientka č. 2

Slečna na konci základky. Chce se dostat na dobré učitiště. Naháníme češtinu, matiku, chemii, občas i bižuli, jazyky a vlastně všechno. Pravidelně chodila se zpožděním alespoň půl hodiny. Dala nohy na stůl nebo se rozvalila na židli a nahodila kyselý ksicht „zkus si se mnou něco dělat". Ale chodila, ani jsem jí nenutila. Takhle sedět vydržela celou hodinu. A se znechuceným hlasem spolupracovala.  Pak ji doučko přestalo bavit, prý lepší známky nepotřebuje, stejně ji nikam do práce nevezmou, i když bude mít dobrou školu –  protože je Romka. 

klient č. 3

Nadaný klučina, než se přestěhoval do Brna, chodil na osmiletý gympl. Chtěl udělat přijímačky na střední a potřeboval alespoň základy angličtiny, je totiž němčinář. Chodil včas a několikrát do týdne. Vydržel ale jen měsíc, okolí ho nakonec zpracovalo, aby si dal přihlášku na něco pořádnýho. Přihlásí se na truhláře, anglinu už nepotřebuje a tak nechodí. Od svého snu o strojárně upustil.

klientka č. 4

Hyperaktivní holka, problémy se čtením a psaním. Jako pytel blech, neposedí ani chvilku, na nic se nedokáže soustředit déle než 3 minuty. Písmena „b", „p" a „q" jsou pro ni nerozlišitelná.  Čítanku vyřazuji z výukového materiálu hned. Budeme číst, co ji zajímá. Takže si příště přinesla Bravo a Cosmogirl a louskáme žvásty uvnitř. Ona mi nahlas předečte jeden odstavec, pak se prohodíme, čtu já a ona poslouchá. Docela to fungovalo. Občas píšeme diktáty. Tedy, já píšu diktáty a klientka diktuje. Sekám chyb jako maku, v každé větě alespoň tři čtyři. Pak mi diktát opravuje a já většinou odcházím s kulí přes půl stránky. Máma si nakonec nepřála, aby někdo zasahoval do výchovy jejího dítěte. Spolupráce skončila.

A mohla bych pokračovat dále, představila jsem vám opravdu jen několik málo dětí. Jenže každý následující příběh by se těm předchozím velmi podobal, třeba ne v detailech, ale v celkovém ladění jistě. Už mi poslali nějaké informace o dalším dítěti, co považují za adepta na mé působení. Kupodivu i s několika slovy z pedagogické poradny a  od třídní učitelky. Text začíná relativně klasicky: „ADHD, medikován, ve škole nepozorný, nespolupracuje, vyrušuje,… problematické až agresivní chování vůči spolužákům,….." Zde standardní popis klienta končí. A v dalších větách mi už lezou oči z důlků. To si ze mě dělají legraci. Ještě, že je to jen prvňáček. Stejně ho ale budu chtít nejdříve vidět, než slíbím jakoukoli výpomoc se školními zádrhely. Pomalu si odhaduji sama pro sebe, jak dlouhou dobu by tenhle klient mohl spolupracovat. Měsíc, dva? Když bude škola tlačit tak třeba tři? A z jakého důvodu zase skončíme? Příliš náročné, „zasahování" do práv rodičů, neochota školy jakkoli spolupracovat, přeřazení na méně náročný typ školy, nebo snad nějaký nový důvod? A jako u každého nového klienta se musím ptát: „Má práce s ním vůbec smysl?" Jsem jedna, potencionálních klientů  hromada.