Nemůžu se věnovat všem, za odpoledne bych to nestihla, ani za celý den. Musím vybírat. Ty jsi byl včera, dneska můžeš, jestli mi zbude čas. Jsem krutá, i když nechci. Stojí přede mnou a škemrá, že má zítra písemku, že dostal kuli z domácího úkolu, že nerozumí přírodovědě, že … Natahuje moldánky. Ale já se chci jít učit, já se musím jít učit. A pak hodí vztekle tašku do kouta a začne křičet. Vyřvává do prostoru o zbytečnosti školy, o nespravedlivých učitelích, o své zlosti. Nahromaděná zloba a nenávist vůči světu se derou ven. Všechny křivdy uplynulých let připisuje na můj účet. Vyjadřuje se slovy peprnými, zhořklými a temnými. Malé tělíčko sebou cloumá, škube jím vztek, smutek a beznaděj. Tolik se toho ukrývá v drobné hlavě. A najednou se otřepe. A zkusí to ještě jednou se škemráním.
Slibuji, že se mu budu věnovat zase příště. Ale nevěří mi. Nevěří už na sliby. Než sfoukne deset svíček na dortu, ještě to potrvá několik let a už nedůvěřuje. Zná sliby z domu, zná je od mámy a táty (jestli má vůbec oba), možná od babičky či tety. Naučil se podezřívat. Slíbit pro něj znamená odstrčit do ztracena. Slib je jen zdrobnělinou odmítnutí. Hned mě obviňuje, že určitě nepřijdu, že zapomenu, že ho určitě nebudu chtít učit. Ví, že co si neurve teď, už možná nikdy nezíská. A tak bojuje o každý kousek čehokoli, co mu může přinést trochu radosti.
Bojuje urputně a se svými soupeři jedná bez milosti. Všichni z nich potřebují totéž a i pro jednoho je málo, natož pro všechny. Je si situace dobře vědom a vzdát se jen tak nehodlá. Až si přijdu pro další dítě, začne zase znovu. Opět bude přemlouvat, prosit a vztekat se. Ví, že se chce jít učit. Nedokáže vysvětlit proč, ale chce se učit. Školu nesnáší. Nebaví ho, nudí se tam. Na učitelku zanevřel hned na začátku školního roku. Nosí poznámky, většinou za chování. Rve se na chodbách i ve třídě, sprostě nadává spolužákům, vyrušuje. Považují ho za pěkného sígra. A občas jím i je. Máma mu svačinu nedává a tak neváhá a sní ji někomu druhému. Kdo ho urazí, může počítat s pěknou „čenichovkou". Od slov k činům nemá daleko. Vytočí se raz dva a pak začne hájit svou čest pěstmi.
Když si ho vezmu na učení, najednou zjihne. Přestane hulákat a poslouchá. A směje se. Zlou masku odkládá. Náhle se mění na malé dítě, kterým podle věku je. Přestane se prát o svůj bochník chleba. Sedí, někdy se točí na židli, a vypráví. O škole, o ségrách. A mezi vyprávěním píšeme do ušmudlané písanky a počítáme z potrhané učebnice. Tužku ani pero jako obvykle nemá, tak mu půjčuji erární. Při usilovném přemýšlení ohlodává konec tužky. Jako ostatní děti. Neustále se vrtí, ptá se a odbíhá od úkolů, aby se na něco podíval okna. Když už lelkuje moc dlouho, řeknu, že to vypadá, že je s úkoly hotov. Začnu vyndávat klíče a balit zvýrazňovače. V tu chvíli přibíhá zpátky, usedá nad sešity a počítá, až se mu z malé hlavy kouří. Ještě ne, ještě nechce jít. Bude klidně počítat hodiny. Jen abych tam zůstala a dál se mu věnovala. Nakonec přeci jen doučování ukončuji, jako vždycky. Přemlouvá mě. Tyhle chvíle jsou pro něj příliš cenné. Dělá opičky a snaží se mě rozesmát. Vymýšlí jednu věc a druhou, jen aby odchod trval co nejdéle. Ví, že pro dnešek opravdu padla a tak se všechny činnosti snaží alespoň maximálně protáhnout.
V klubu se hned hlásí další děti. Zanechávají hry a odcházejí za mnou. Scénář se, až na několik drobností, opakuje. Když už jsou úkoly hotové, vymýšlejí, co všechno ještě musíme udělat. Honem nadhazují předměty a lámou si hlavu, co že se do nich potřebují naučit. Jen aby nemuseli jít. Doučování se považuje za privilegium. Za privilegium těžce vykoupené. Někdy učení připomíná smutnou variantu soutěže „Udělám cokoli". Taky udělají cokoli, jen aby se jim někdo chvíli věnoval. Aby s nimi mluvil, aby je poslouchal. Aby na chvíli měli druhého jen sami pro sebe. Budu se učit, jen tu buď se mnou, budu počítat, jen ještě neodcházej, budu dál louskat zapeklitá slova z čítanky, jen mě ještě jednou pochval. Udělám, co si vymyslíš, jen se mi ještě věnuj. Nemám nikoho sám (sama) pro sebe, ještě tu zůstaň. Neotáčej se, chci na tebe vidět. Poslouchej mě, to skoro nikdo nedělá. V klubu se musím dělit, tady jsem jen já. Najednou nestojím ve větru bez pomoci. Učím se, abych alespoň na chvíli měl(a) k sobě člověka. A budu se učit klidně celý den, jen abych nebyl sám(a).