Na zem pokládají několik špatných kopií čehosi. A snaží se vysvětlit, co máme dělat. Jde to ztuha. Komunikace vázne a každá věta se musí opakovat alespoň dvakrát. Její poslední slova obvykle zanikají ve změti jazyků. Němčina, čeština, ruština, polština. Nakonec se přeci jen domluvíme a zdá se, že všichni alespoň trochu chápou. Počáteční nadšení ze zadaného úkolu rychle opadá. Udělat alespoň něco užitečného. Každý následující den se člověk musí víc a víc nutit. A na všechny dopadá tíha cíle naší snahy. Po dvou týdnech se stává nesnesitelnou. Člověk najednou vidí, co znamená „hodně" a co „málo".
Dostáváme se k listům papíru ležícím na podlaze. Dívají se na nás tváře. Dětské obličeje. Zračí se v nich strach, tápání, překvapení a někdy pokus o úsměv pro fotografa. Je jich tam jen pár. V průběhu následujících čtrnácti dnů jich vidím něco přes tisíc. Usmívající se, nebo pláčou. Ke každému z nich přibude jen pár číslic a písmenek. Datum narození a místo. Datum úmrtí a místo. Jen několik údajů, trocha tiskařské barvy. „Málo" najednou říká „moc". Data úmrtí se liší v řádech několika dní či týdnů. Výjimečně měsíců. Místo je pokaždé stejné, Pirna-Sonennenstein. Dětských očí vzhlížejících z černobílých portrétů se nelze zbavit.
Na každou kopii staré fotografie zaneseme datum z rozmezí let 1940 – 41. Tady se „zkoušel" holocaust „nanečisto". Tisíc fotografií je vlastně málo. Dohromady tu zemřelo lidí patnáctkrát více. Většinou tělesně či duševně postižených. Nepředstavitelné množství. Dokud se další rok nerozhodneme za každého člověka nasprejovat jeden křížek na chodník. Začínáme ve sklepě, kam nikdo nechce. Místnost bývalých „sprch" někdo vymaloval čistou bílou barvou a na stěnu pověsil obrázek v děsu křičících lidí. Obrázek od bývalé pacientky zdejší, původně proslavené, psychiatrické léčebny. Takže oni věděli. To jediné člověka napadne. A za ploty známého sanatoria čekali, až na ně dojde řada. Vydrbat chodník kartáčkem, přelakovat. Počkat až lak uschne. Přes šablonu vytvořit barevné křížky s rozměry deset na pět centimetrů. Napsat číslo. Jedničku ve sklepě, další na schody vedoucí ven. A pak před budovu a parkem dál, kolem prázdného kostela. Znovu přelakovat. Cílem má být svah nad řekou, kam vysypávali popel. Nikdy k němu nedojdeme. Končíme někde u čísla tři tisíce. Poslední den práce zvedneme hlavy a zadíváme se po té barevné šňůře křížů a čísel zpět. Budova se sklepem se ztrácí mezi stromy. Křížků je málo, jen tři tisíce, a přesto moc, strakatá čára lemující chodník se zdá být neuvěřitelně dlouhá.
O holocaustu nás učili v hodinách dějepisu. Že se celá ta hrůza nejprve zkoušela a technicky „vylaďovala", nám nikdo neřekl. Pirna představovala jeden z šesti „zkušebních" provozů. Několik domů na kopci nad městem, obklopené parkem, s krásným výhledem na Labe. Obehnali je ploty a zdmi. A každý den tam v autobusech s tmavými skly přiváželi další lidi, děti z ústavů a dospělé z léčeben. Později i vězně z koncentračních táborů. Budova pro příjem, pro ubytování, prostory pro administraci. Nabídnutá „očista" nově příchozím. Školil se tu personál pro teprve vznikající tábory, třeba Osvětim. Pacientům pomáhaly sestřičky, na všechno dohlíželi lékaři. Mluvilo se o „smrti z milosti", o „euthanasii", o „pomoci při umírání". Vyčíslovalo se, kolik stát ušetřil při „euthanasii" těchto, podle tehdejší rétoriky, života nehodných lidí. Lékaři i pečovatelky odcházeli do koncentračních táborů, aby tu pomohli svými znalostmi a zkušenostmi zorganizovat to samé, ale ve větším a účinnějším provedení. „Aktion T4", jak zněl oficiální název, byla v Pirně ukončena po roce fungování. Sprchy odstraněny, pec pečlivě vybourána, stopy zahlazeny. Až na dokumenty a fotografie. Zkratky čísel a písmen vypovídají o 13 720 psychicky nemocných lidech a 1 031 vězních z koncentračních táborů. Nejmladšímu byly dva roky. Kluk se strachem v očích.
Prohlížíme dokumenty z Norimberských procesů. Výpovědi zaměstnanců, sestřiček i lékařů. A taky rozsudky, které nad nimi padly. Chvílemi jsem ráda, že textům nerozumím úplně. Jedna věta se však opakuje do nekonečna: „Já jsem jenom…" Svou naléhavostí a neotřesitelností vyčnívá ze záplavy ostatních písmen. Hlavou probleskne nekonečná řada křížků. Jak jen mohli…? Zazní tichá otázka.
V parku se nikdo neprochází, lavičky zůstávají i v krásných letních dnech prázdné. V kostele nesloužili mši několik desetiletí. Nepředstavitelná čísla se pomalu mění na hmatatelné symboly. Mezi fotografiemi občas vykoukne úsměv cizího dítěte. A člověk v tu chvíli až moc dobře ví, že byl jeden z posledních. V uzavřených prostorách sanatoria se nežilo déle než čtyřiadvacet hodin. Spíš méně. Večer za sebou zavíráme dveře a barvy necháváme odpočívat do dalšího dne. Z vedlejší budovy se hrne ven skupinka lidí. Přede dveřmi na ně čeká mikrobus, aby je odvezl zpět domů. Vyráběli tu součástky do motorových pil a růže z plechovek od coca-coly. Významy míst se přepisují. Vedle památníku obětí vybudovali chráněnou dílnu. Jako prosbu za odpuštění. Ustrašené výrazy dětí z fotografií však zůstávají.
